Čteme z prušánecké kroniky 3/2015

Zpravodaj 3/2015:

Následkem velké neúrody v roce 1917 nastal mezi obyvatelstvem nedostatek potravin a hlad. Nejhůře bylo tam, kde byly četnější rodiny. Následkem toho nastal nový druh zlodějství, a to jak rolníci zasadili brambory na pole, tu někteří přišli a tyto zasázené brambory vyhrabávali, takže mnozí museli sázet brambory znovu, měli-li totiž jaké. Ceny životních potřeb stouply do úžasné výše. Obilí se prodávalo za 500 – 700 – 800 korun, byly i případy, že se prodávala pšenice až za 1000 korun za sto kilogramů. Sádlo za 50 – 60 korun za jeden kilogram. Selata za 40 – 50 korun za kilogram živé váhy. Ale vše se prodávalo tajně.

Zase přišla rekvizice. Tentokráte byla nejubožejší za všech rekvizicí za celou válku prováděných. Několik kilogramů fazole a mouky – to byla celá kořist této expedice, která sháněla živobytí pro ve městech vyhladovělé úřednictvo. Bylo po rekvizici, vše prošlo hladce. Též byla odbyta prohlídka u Imricha Františka (Ferdy) na „konci“ č. 208. Avšak najednou se rekviziční komis vrátila a šla zpět na „konec“ přímo k Františkovi Imrichovi, kdež byli velice překvapeni nenadálým návratem této komise. Záhadným způsobem byla rekvizice upozorněna, že má schované obilí a mouku. Skutečně, když přišla, tak viděla vytahané pytle z jámy, kdež bylo všechno schované. Ihned bylo všechno zabaveno a odvezeno. Bylo toho dvanáct pytlů, a k tomu musel ještě František Imrich platit 400 korun pokuty.

Snad nikdy nebyly žně tak toužebně očekávané jako v roce 1918. Jakmile trochu zazrál zimní ječmen, který byl setý na panských polích, už na něj bylo útočeno. Vyžatá kola dosvědčovala, že už tam byla návštěva. Lidé ze zoufalství neznali rozdíl mezi svým a cizím. Ukradený ječmen se na slunci nebo na kamnech usušil, pak se vymlátil a potom na domácích šrotovničkách sešrotoval, čímž byly bída a hlad zčásti zažehnány.
Vojáci přijížděli na dovolené, ale vida, že založený „zelený Kádr“ dobře prospívá, tu se rozhodli, že se též přidají. Chlapcům se dařilo dobře, ve vinohradech už byly zralé třešně a to už nedalo umřít hlady.
Bylo to přede žněmi v roku 1918, když byli desertéři v Prušánkách nemile překvapeni. Už několik dní kolovala zpráva, že má přijít do Prušánek vojenská výprava. Což se stalo jednoho dne skutkem. Časně zrána se objevilo v Prušánkách asi třicet mužů pěchoty za doprovodu několika četníků. Nastal ihned poplach. Vojsko bylo rozděleno na několik stráží, které chodily dům od domu a obzvlášť, kde byli desertéři, tam bylo všechno bedlivě prohlíženo. Výsledek byl tento: chyceni byli Zigáček Isidor, Otýpka Hubert, Předinský František a Svoboda František, který si nebyl doma jistý, a proto si šel lehnout na hůru k Matějovi Svobodovi, kdež ho našel četník se dvěma vojáky. Chycení desertéři byli zavřeni v hasičském skladišti a pak byli odvezeni eskortou do Vídně a do Brna, kdež byli zavřeni do arestu. František Svoboda za několik dní utekl zase domů.

Jednoho dne ku konci července v roce 1918 přijel na kole do Prušánek listonoš novoveské pošty Matěj Zámečník a oznámil desertérům, že do Nové Vsi přijel oddíl vojska asi šedesáti mužů, jejichž cílem bylo schytat desertéry v Prušánkách. Tato zpráva vzbudila ohromný rozruch mezi desertéry. Ihned bylo všechno zalarmováno a přísežní obránci rakouské říše úprkem uháněli z dědiny směrem do vinohradů a „Drahama“ do „Úlehlí“, kdež se rozběhli, vyhledajíc si vždy několik hochů pohromadě nějaký dobrý úkryt, kdež se utábořili. Vojsko přišlo do Prušánek časně zrána. Ihned byly obsazeny všechny uličky a několik patrolí chodilo dům od domu, všechno prohlížejíce. Tato prohlídka trvala půl dne. Avšak lov celé této vojenské výpravy do Prušánek byl velmi ubohý. Chycen byl jenom jeden desertér Řehánek Antonín, kterýž byl odveden eskortou do Vídně, odkud však asi za týden utekl znovu. Tyto jevy znamenaly jakýsi přelom ve válečných událostech. Dovolí-li si už vojsko při tak strašlivé disciplíně utíkat z fronty, to už se musí něco zvláštního dít.

                                                       Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská