Z činnosti skautu – 4/2017

„Už se jen jednou vyspím a je to tady. Těším se na to celý rok a zítra to konečně začne. Jupííí!“ lítá Vaškovi v hlavě jedna myšlenka za druhou.

Je čtvrtek 30. listopadu a Vašek jde domů ze školy. Odpoledne má jako každý čtvrtek skautskou schůzku se svými kamarády a po ní jde domů dodělat si školní úkoly, protože ve čtvrté třídě už mají úkolů opravdu hodně.

Když pak leží večer v posteli, nemůže spustit oči ze svého psacího stolu pod oknem. O lampičku je na něm totiž opřený…adventní kalendář. Ano! Zítra konečně otevře první okýnko s čokoládovým bonbónem. Aaach, jak se jen Vašek těší na Vánoce. Už aby byly tady!

Ráno se Vašek probudil, vyskočil z postele jako atlet a přiběhl ke stolu. Otevřel první okýnko a čokoládu hned slupnul. Usmíval se a vychutnával si po ránu sladkou chuť na jazyku. Najednou mu ale úsměv zamrznul a pomalu se změnil ve smutný výraz. Vašek totiž očima z prvního okýnka sjel až na okýnko s číslem 24. V ten moment si uvědomil, že do Vánoc zbývá ještě nespočet předlouhých dní a že se Vánoc asi ani nedočká. Dal by všechny své hračky za to, aby už byl Štědrý den… Ale takhle jednoduché to bohužel není. Vaškovi začalo 24 dní dlouhé trápení plné nekonečného čekání.

Přes rok si Vašek hrál skoro se všemi svými hračkami, ale teď se jeho jedinou hračkou stala malá gumová kulička. Vašek měl teď často dlouhou chvíli, tak si ji začal krátit tím, že se několikrát za den posadil na zem, opřel se o svůj noční stolek a jen tak si házel kuličku o zeď v domnění, že mu čas poskočí dopředu rychleji. Když házení gumovou kuličkou po několika dnech rychlosti času nepomohlo, vyzkoušel Vašek jinou taktiku.

Každé odpoledne šel za dům na zahradu a začal se houpat na houpačce. Začínal vždy opatrně malým houpáním, ale postupně houpání stále zrychloval. Byl si jist, že když kolem něj všechno tak rychle sviští, že i čas určitě plyne mnohem rychleji. Po několika pokusech zjistil, že se tak nestalo. Nepotěšil ho ani první sníh, který na něj při jednom houpacím pokusu začal padat. Čekání Vaška užíralo. Ať zkusil cokoli, hodinové ručičky se stále ne a ne začít točit rychleji.

Dokonce došlo i na kouzelný kufřík, který dostal Vašek minulý rok na narozeniny. Vytáhl kouzelnou hůlku, oblékl si plášť a nasadil si kouzelnický klobouk. S veškerým soustředěním, kterého byl schopný, namířil kouzelnou hůlkou na hodiny a pod nosem si mumlal kouzelná slovíčka. Pak na chvíli zavřel oči, a když je otevřel…tak se ručička ani o milimetr nepohnula.

Bylo to opravdu utrpení. Vašek se nemohl na nic soustředit, jak moc se těšil na Vánoce. Na skautských schůzkách mu čas ubíhal trochu rychleji, ale to bylo jen jednou za týden a pouze dvě hodiny odpoledne. Po schůzce pak přišel domů a čas se mu začal zase nesmírně pomalu vléct. Když psal po schůzce domácí úkoly, začal se znuděně točit na židli. A protože věděl, že mu úkoly nikam neutečou, točil se tak dlouho, že když se dotočil, tak čas poskočil o neuvěřitelnou… jednu minutu vpřed. Vašek začal být zoufalý.

Kalendář měl pořád na očích. Věděl přesně, že do Štědrého dne zbývá už jen 5 dní, ale i tak se mu tato doba zdála delší než věčnost. Na těchto posledních pár dní Vašek vyzkoušel něco úplně jiného.

Každý večer, když maminka zavolala tatínka a jeho k večeři, Vašek rychle seběhnul do jídelny. Večeře už byla jako vždy krásně nachystána na talíři, takže Vašek jen ledabyle usedl na židli a večeři do sebe naházel rychleji, než bys řekl švec. Pak opět rychlostí blesku vyběhl do pokoje, oblékl si pyžamo, zhasnul, přikryl se peřinou a…nemohl usnout. Tak moc chtěl zaspat to nekonečné čekání, že se mu nakonec čekání přesunulo i do noci.

Ráno ještě ani nezvonil budík a Vašek už byl vzhůru. Chvíli ležel v posteli s otevřenýma očima a přemýšlel. Pak vystřelil jako raketa z postele k adventnímu kalendáři! Ano! Sláva! Je 24. prosince! Je Štědrý den! Vašek tryskem seběhl dolů do obývacího pokoje, kde stál krásný vánoční stromek a pod ním plno dárků. Vašek vyrazil ke stromku. Prohnal se kolem něj a zamířil do pokoje, kde měl všechny své hračky. Odklopil víko z krabice od Lega a vytáhl z ní zabalený vánoční dárek.

Vaškovi zářily oči jako dvě hvězdičky. Popadl dárek a rychle jej běžel dát mamince a tatínkovi, kteří ještě spali…

Ať jsou pro Vás Vánoce časem plným radosti nejen z dárků, které dostanete, ale také z dárků, které se nemůžete dočkat dát.

Příjemné prožití vánoční doby se svými blízkými vám přeje skautský oddíl Cor Dare Prušánky

Zpravodaj 3/2017:

Za lesem na vršku, kousek od staré cesty do neznáma, leží veliká louka. Kamenem byste ji nepřehodili a za chvíli neobešli. Uprostřed té louky, osamocen, stojí vysoký a silný strom, co ho ani pět párů dětských rukou neobemkne. V jeho koruně až tam na vršku, kde začíná nebe, jsem seděl s pánem stromů a pozoroval západ slunce.

„Už jsem ti vyprávěl o tomhle stromě, Benedikte?“ prolomil stromový pán ticho větru a zpěv listů.

„Ne ještě ne,“ zpozorněl jsem vytušiv zajímavý příběh.

„Tak věz, že se to stalo dávno před mnohými časy“ rozhovořil se.

„Ale kdy, to ti nepovím, protože my bytostní nelpíme na čase tak jako vy lidé. Až támhle za těmi kopci, a ještě dál leží vesnice a v té žil chasník s rodinou. Nevedlo se jim špatně, chodil poctivě pracovat na panská pole a pokaždé odvedl to, co měl, takže s vrchností neměli neshod. O to větší bylo jejich překvapení, když pro něj přišli zbrojnoši, že pán ho volá do vojenské služby, že bude hájit jeho prapory na straně krále proti vzbouřeným stavům. Chasník se vzpouzel, tvrdíce, že povinnostem vůči pánu vždy dostál, ale že dle práva ve věcech vojenských, je člověkem svobodným. Jenže kampak s právem a spravedlností na žoldáky. Ti měli za úkol přivést každou zdravou ruku, co může svírat meč, a když ne po dobrém, tak po zlém. Chasník se bránil, seč mu síly stačily, ale co zmohl proti přesile ozbrojenců? Dovlekli ho do tábora a za přísného velení z něj začali dělat poslušného vojáka jeho výsosti. Ukazovali mu, jak správně držet štít, kam bodnout či meč zarazit.

Možná by se časem z chasníka stal bezduchý stroj, jenž umí jenom plnit své úkoly, nebýt zprávy, která se jako blesk rozšířila po ležení. Vzbouřená šlechta že táhne krajem a pustoší, na co přijde. Byla dokonce vyjmenována místa, kudy se přehnala a jedno z nich bylo i místo, kde žila chasníkova rodina. Strach o nejbližší donutil v noci chasníka vyplížit se z tábora, vzít koně a rozjet se domů. Neumíš si představit tu hrůzu, jenž se mu tam naskytla.“

Pán stromů si povzdechl a na chvíli se odmlčel. „Je nepředstavitelné, čeho vy lidé jste schopni. Chci tě, Benedikte, ušetřit podrobností, tak jenom věz, že nikdo z jeho blízkých nezůstal naživu. Tři dny chodil chasník po lese jak ve snu, zmámen svou bolestí. Nejedl, nespal, jen ustavičně štkal, byl zlomený. Čtvrtý den ho chytili královští zbrojnoši. Pro výstrahu ho za dezerci nechali zmrskat a uvrhnout do žaláře. Aspoň měl čas na přemýšlení o svém osudu. Nevěděl, komu by se měl mstít a jeho bolest stejně přehlušila jakoukoliv touhu po odplatě. Cožpak mu může něco nahradit jeho milované? A cožpak by sám nezpůsobil zase někomu jinému žalost a utrpení ze ztráty blízkých? Dlouho, předlouho rozmlouval s Bohem, naříkajíc pro osud a prosíc o naději. Až ke konci svého věznění nabylo jeho odhodlání pevnosti žuly a v dálce vyšla hvězda života. Už nikdy, napříč veškerým bytím, nepozvedne proti nikomu meč, nezasadí ránu, nezpůsobí bolest. Už musí konečně přestat ten její věčný koloběh, to její věčné stěhování po lidských srdcích.“

„Ach, Benedikte,“ povzdychl si opět bytostný.

„Neumíš si představit, kolik ústrků, příkoří, bezpráví a násilí musel chasník protrpět za to, že nechtěl pozvednout meč, cvičit se v boji. Ale své rozhodnutí ani na okamžik nezradil.

Pak však nastal den hlavní bitvy. Králova vojska se na kopci sešikovala proti vojsku vzbouřených šlechtických stavů. Bylo pondělí, ale možná také neděle, anebo pátek. Koho to zajímá? Jedno motýlí křídel mávnutí je hodnotnější než celá ta vaše bitva,“ odfrkl si pán stromů a já se trochu zastyděl.

„Každopádně bylo ráno a slunce plálo na obzoru, když tisíce zbrojnošů vyrazilo na veliké louce proti sobě. Chasník v drátěné košili, bez brnění, byl postaven do první řady. Měl sice v ruce meč a štít, ale byl pevně rozhodnut je nepoužít. Po tom, co se krajinou rozlehl řev tisíce hrdel a za třepotu korouhví se vojska hnala proti sobě, masa těl tlačila první šik i s chasníkem, dokud nenarazil na hradbu šlechtických těžkooděnců. Pak se rozpoutal strašný boj, lidské peklo, krvavé a děsivé. Chasník svěsil ruce a tiše, s očima upřenými k nebesům, se modlil za spásu nešťastného světa. Střely létaly v přehustém roji kolem, ale jako by byl chasník zahalen kouzelným závojem. Všechny se mu vyhnuly a ani žádný z nepřátel proti němu nezvedl zbraň. Tři hodiny trvala ta strašlivá podívaná pro krále. Tři hodiny tam chasník nehnutě stál, zatímco kolem se oháněla ta s kosou, co jí síly stačily. Po třech hodinách už nebyl nikdo, kdo by mohl pozvednout meč, či prapor. Král a generálové už dávno utekli, a tak chasník byl jediný, kdo tu stál. Odhodil štít a vší silou zabodl meč do trávy, pak pomalu a svoboden odkráčel napříč loukou vstříc slunci. No a po pár letech, Benedikte, přesně na místě, kde zabodl svůj meč, začal vyrůstat strom. Tenhle strom.“ řekl bytostný a láskyplně pohladil jeho kůru.

„Stejně jako tenkrát chasník tu stojí osamocen, nezdolný ve své pevnosti, čelící bouřím a vichřicím. Stejně jako on roste si v nebe vlastní cestou, sám, neporažen. Od pradávna se mu neřekne jinak než Strom Slibu a není lepší místo pro načerpání odhodlání, protože právě zde ho naplnil chasník svou vírou a čistotou, a to jej učinilo nesmrtelným.“

„A co ten chasník?“

„Snad směl začít znovu,“ usmál se bytostný, „snad mu byla dána páska přes oči, jako se dává nenarozeným, aby zapomněli na své životy i bolesti. Či snad teď svůj příběh komusi vypráví. Kdo ví.“ Pán stromů se odmlčel a zahleděl se do dáli, jako by tam chtěl vidět záda odcházejícího bojovníka.

„Víš, Benedikte, nevím, jestli jsi mi dobře rozuměl,“ řekl po chvilce. „Ten strom, to je opravdu jeho zhmotnělý slib, žádný symbol. Je tak silný, že se musel prozářit do viditelné formy. Kdyby ses koukl z dálky, zjistil bys, že strom s korunou má tvar meče vklíněného v zem.“ stromový pán s úsměvem koukal na mé ohromení.

„Svět je skutečnější, než se zdá, viď?“ řekl a zaposlouchal se do zpěvu větru a šumění listů.

A právě u tohoto osamoceného Stromu Slibu letos na táboře naše vlčata a skauti skládali své vlčecí a skautské sliby. Snad se i jejich slib prozáří do viditelné formy, která bude potěšením pro ně samotné a také pro všechny ostatní lidi, které ve svém životě potkají.

Za skautský oddíl Cor Dare Prušánky

Libor Sukup, foto Michal Uher

Zpravodaj 2/2017: Jednou skautem, navždy skautem. Všichni skauti by si toho měli být vědomi, proto si svůj skautský slib snažíme pravidelně připomínat. Stejně jako loni, tak i letos jsme se s celým oddílem vypravili v dubnu na pouť na sv. Hostýn, kterou jsme spojili s patronem skautů sv. Jiřím a obnovou skautských slibů u pomníku Rudolfa Plajnera, významného českého skauta.

Každý skaut by takovou událost měl považovat za významnou a jedinečnou, proto jsem se rozhodl všechny děti seznámit s posledním poselstvím Roberta Baden-Powella, zakladatele celosvětového skautingu. A i když je toto poselství určeno výhradně skautům, myslím, že má co říct každému z nás…

Baden-Powellovo poslední poselství
B-P (Baden Powell) si připravil poslední rozloučení se skauty. Chtěl, aby bylo uveřejněno po jeho smrti. Vzkaz není datován, ale pravděpodobně pochází z doby před rokem 1929, protože byl podepsán „Robert Baden-Powell“ a ne „Baden-Powell of Gilwell“. Lady Baden-Powell řekla, že ten dopis v obálce nadepsané „pro skauty“ nosil společně s dalšími dokumenty vždy s sebou na svých cestách v obálce označené „pro případ mé smrti“.

Drazí skauti, pokud jste viděli hru Petr Pan, budete si pamatovat, jak si hlavní pirát připravoval svůj poslední proslov, protože se bál, že až přijde jeho čas, nebude schopen dostat slova ze své hrudi. Se mnou je to dost podobné, takže přesto, že právě teď neumírám, jednou jistě zemřu a rád bych vám poslal své sbohem.

Pamatujte, že je to naposledy, co ode mě cokoliv uslyšíte, takže o tom, co vám píšu, dobře přemýšlejte.

Měl jsem velice šťastný život a doufám, že vy všichni prožijete podobně šťastný život jako já.

Věřím, že nás Bůh seslal na tento svět, abychom byli šťastni a užívali si života. Radost a štěstí nepřicházejí s bohatstvím, ani s úspěšnou kariérou, ani s vlastní pohodlností. Jedním z kroků ke štěstí je péče o své zdraví a tělesnou sílu v dětství. S tím budete použitelní pro život a můžete si užívat života v dospělosti.

Studium přírody nám ukazuje, jak nádherné a úžasné jsou věci, které Bůh na tomto světě vytvořil pro to, abychom je vychutnávali. Buďte spokojeni s tím, co máte, a udělejte s tím to nejlepší, co můžete. Dívejte se na všechno z té lepší stránky.

Opravdová cesta k docílení štěstí je dělání radosti ostatním lidem. Pokuste se zanechat tento svět o trochu lepším, než jaký byl, když jste na něj přišli. Až se váš čas naplní, zemřete šťastně s pocitem, že jste v žádném případě neprožili svůj život zbytečně. „Buďte připraveni“ v tomto ohledu žít šťastně a šťastně také zemřít. Držte se svého skautského slibu i poté, co z vás vyrostou dospělí lidé – a Bůh vám ve vašem úsilí pomůže.

Váš přítel,

Robert Baden-Powell

Za skautský oddíl Cor Dare Prušánky Libor Sukup

Zpravodaj 2/2017: Z činnosti skautu

Uplynulo sotva pár dní, kdy světlo světa spatřilo naše nové logo, a náš oddíl stál před možností, kdy js

me se mohli vlastními silami přispět na pomoc nemocným lidem v Brně.

Výtvarná dílna v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně pořádala v dubnu předvelikonoční prodejní výstavu, jejíž výtěžek byl určen na provoz a vybavení právě této výtvarné dílny, která je místem určeným pro všechny pacienty, kteří během hospitalizace, čekání na vyšetření nebo léčbu chtějí využít čas nebo se věnovat něčemu kreativnímu.

Všechno se to zrodilo v hlavě Ondřeje Faraguly, který se se svým nápadem obrátil na náš oddíl. Napadlo ho, že bychom na tuto předvelikonoční výstavu mohli uplést velikonoční pomlázky, kterých není před Velikonocemi nikdy dost (zvláště ve velkoměstě) a které by se snad mohly bez obtíží prodat a tím přispět na výtvarnou dílnu.

Naše rozhodnutí by bylo bez dlouhého přemýšlení a určitě by v sobě mělo odraz našeho loga, ale… Zrovna letos byla „naše oddílová“ vrba ve srovnání s předchozími roky skoro holohlavá. Vrbových proutků bylo 4x méně než obvykle a náš oddíl měl před sebou tradiční oddílové pletení pomlázek s dětmi a jejich rodiči. Stáli jsme tedy před nelehkým rozhodnutím – věnovat polovinu těch nejlepších proutků výtvarné dílně v Masarykově onkologickém ústavu v Brně nebo všechny vrbové proutky nechat pro naše oddílové děti?

Jsme zpětně velmi rádi, že jsme mohli svou vlastní prací a dobrým skutkem alespoň trochu pomoci lidem ve výtvarné dílně. Pro náš oddíl to bylo předvelikonoční zkouška a věřím, že v ní obstál.

Jmenovitě bych chtěl za celý náš skautský oddíl poděkovat Ondřeji Faragulovi, který si vzal celou tuto akci na starost, jeho pomocníkům Ondřeji Sukupovi, Vojtěchu Sukupovi, Martinu Hlaváčkovi, Petru Hlaváčkovi a všem ostatním, kteří se na této dobročinné akci podíleli.

Jednoho dne se jeden mladý muž postavil doprostřed hlavního náměstí ve městě, kde bydlel,
a začal prohlašovat, že má nekrásnější srdce v celém kraji. Postupně se kolem něj shromáždil dav a lidé obdivovali jeho dokonalé srdce. Nebylo na něm jediného škrábance či jizvičky, lidé ho také nikdy neviděli v žádném souboji či hádce. Všichni lidi se jednoznačně shodli na tom, že je to nejkrásnější srdce, které kdy viděli. Mladý muž se dmul pýchou, a ještě hlasitěji se vychloubal svým krásným srdcem. Vtom se z davu vynořil stařec a prohlásil, že jeho srdce je mnohem hezčí. Všichni se na něj s překvapením podívali. Jeho srdce se skládalo ze spousty jizev a kousků, které do něj nezapadaly, některé dokonce přečnívaly mimo. Navíc v něm byla i prázdná místa.

Mladý muž se na něj podíval a se smíchem odvětil: „To určitě jen žertuješ! Jak můžeš přirovnávat své srdce, které je plné bolesti a šrámů, k mému, které je naprosto dokonalé?“

Stařec mu na to odpověděl: „Je pravda, že tvé srdce vypadá dokonale, ale nikdy bych jej s tebou nevyměnil. Podívej se na to mé – každá jizva označuje člověka, kterého mám rád. Vzal jsem kousek svého srdce a dal jsem mu jej. Poté mi v srdci zbylo prázdné místo. Někdy mi ten člověk dal kousek svého srdce nazpět a já tím prázdné místo zaplnil. A protože ty kousky nebyly nikdy stejné, můžeš vidět různé výstupky. Ty mi připomínají lásku, která mě s ostatními spojuje. 
Někdy jsem dal kousek někomu, kdo mi žádný nazpět nedal. Proto mám v srdci ta prázdná místa, ale i ty mi připomínají, že toho člověka mám rád, neboť jsem mu dal kousek svého srdce. Jednoho dne budou možná zaplněna i tato prázdná místa.

Bůh nám dává velké srdce, abychom jej používali, ne abychom jej schovávali jako nějaký poklad. Už nyní vidíš tu krásu?“

Mladý muž stál v tichosti a z očí mu tekly slzy. Poté vzal kousek svého srdce a vyměnil si jej se starcem. Pak se podíval zpět na své srdce, které najednou už tak dokonalé nebylo, ale nikdy nebylo krásnější.

Jméno našeho skautského oddílu bylo inspirováno právě tímto příběhem, neboť „Cor Dare“ znamená v překladu „Dar srdce“.

Kdybychom nedokázali dát kus sebe dětem, kamarádům nebo ostatním lidem kolem nás, nemohlo by vzniknout něco tak velkého, krásného a živého jako je náš skautský oddíl. A protože to není jen o vedoucích, ale také o dětech z oddílu, které snad taky jednou budou dávat ostatním kus sebe, rozhodli jsme se zvěčnit tuto myšlenku a příběh v názvu našeho oddílu.

Po několika letech existence našeho oddílu jsme se rozhodli zase o trochu zvednout laťku a vytvořit logo našeho oddílu. Nebylo to jednoduché, ale myslím, že se nám nakonec podařilo v logu zachytit příběh o nejkrásnějším srdci.

Děkujeme všem, kteří nás jakýmkoli způsobem podporují v činnosti, neboť bez vás bychom \nic z toho dělat nemohli. Těšíme se na další společně prožitý rok.

za vedení oddílu Libor Sukup

Zpravodaj 4/2016: Ještě před tím, než se žezla plně chopí zima, čeká nás posledních pár podzimních dní. Podzim je pro oddíl vždy plný začátků, poznávání, seznamování a obnovování všeho, co přes letní prázdniny šlo do ústraní. Ať už je to zahájení školního roku na Adrenalinovém odpoledni v Hodoníně, zahájení skautské sezóny u klubovny, rozjetí všech schůzek nebo příprava tradiční podzimní výpravy…všechno stálo na startu tak, jako je tomu každý rok, a já jsem vděčný všem vedoucím, kteří na tom startu stáli se mnou. Patří jim velký dík za to, že celý uplynulý kalendářní rok svůj volný čas věnovali dětem, přípravě schůzek a péči o areál klubovny.

Je ale pár odvážlivců, kteří se na pomyslnou podzimní startovní čáru našeho oddílu postavili úplně poprvé – nejmenší Benjamínci. Poprvé v historii našeho oddílu jsme otevřeli družinku pro nejmladší skauty Benjamínky (5-7 let). Prvních pár měsíců jejich společného setkávání je za námi a můžeme s jistotou říci, že nejmladší generace našeho oddílu je stejně šikovná a zdatná jako ty generace starší. Kluci jsou divocí, hraví, bystří, někdy nazlobení, ale pořád kamarádští, veselí i uplakaní, ale vždy jdou do všeho naplno a ze všeho mají radost. Jejich jen šest, ale někdy vydají za tlupu nezbedných skřítků… prostě správní zdraví neposední kluci. Do konce máme i jednu přespolní posilu – Franta za námi dojíždí až z Velkých Bílovic. Máme z Benjamínků velkou radost a těšíme se na další společné nevšední zážitky, neboť my dospěláci se máme právě od dětí pořád co učit.

A jaké jsou plány našeho oddílu na zimu? Myslím, že všechny akce již patří k tradičním, proto je jen v chronologickém pořadí připomenu: Výlet do Vídně pro Betlémské světlo, Vánoční besídka, Přinesení Betlémského světla do kostela, Roznášení Betlémského světla, Skautský Silvestr a Tříkrálová sbírka. Není toho málo, ale v oddíle je nás hodně, tak věřím, že to všechno zase zvládneme.

Přejeme Vám klidné prožití adventní doby a vánoční čas strávený mezi svými nejbližšími. Těšíme se na rok 2017 s Vámi.

Za vedení skautské oddílu Libor Sukup

foto: Benjamínci – Nejkrásnější srdce

Zpravodaj 4/2016

O podzimních prázdninách se skauti, skautky, vlčata, světlušky a Benjamínci vydali na výpravu do zábavního parku Bongo v Brně. Zábavní park Bongo nám nabídl hodiny zábavy s různými atrakcemi, například trampolíny, skluzavky, skákací hrady, bludiště se všelijakými překážkami, mini fotbalové hřiště a spoustu dalších atrakcí pro velké i malé. Ještě před odchodem společné foto a vydali jsme se na cestu do našich domovů.

                                                                                                                        Filip Bůšek

Zpravodaj 3/2016: Školní rok už je v plném proudu, ale náš oddíl se na zahájení další sezóny teprve chystá. Není to tím, že bychom byli líní, ale především kvůli tomu, že skautští vedoucí byli aktivní i přes prázdniny. A to především kluci, kteří mají za sebou desetidenní tábor v klasických podsadových stanech.
Jak už u chlapeckých táborů bývá zvykem, i letos jsme se na deset dní z reálného světa zcela vydali do světa reálné fantazie. Nejmenovaný zámožný podnikatel, hlásící se k Řádu Alcántárských rytířů, nás požádal o pomoc při hledání bájného a mýty opředeného předmětu, Svatého grálu. Hned po příjezdu na tábořiště nás ale čekal šok – v malém nenápadně ukrytém sklepě uprostřed vesnice jsme nalezli polomrtvého profesora historie, který měl u sebe vlastnoručně napsaný deník se zápisky z pátrání po Svatém grálu. Deník jsme si od profesora vypůjčili a zavolali mu sanitku. Podle deníku jsme vytušili, že pan profesor byl nejspíš hodně blízko nalezení posvátného předmětu… Nalezení polomrtvého člověka v tajném sklepě bohužel nebylo to nejhorší, co nás na cestě za Svatým grálem čekalo. Celou dobu jsme měli co do činění s cizími muži v černém oblečení s černými kuklami na hlavách. Až při závěrečném boji o Svatý grál jsme zjistili, že se jednalo o fanatické nacisty, kteří pokračovali ve šlépějích Heinricha Himmlera, který během 2. světové války po Svatém grálu zuřivě pátral. Naštěstí jsme po vyčerpávajícím boji skupinu ozbrojených nacistů dokázali odrazit.
Chcete-li vědět, jestli se nám Svatý grál podařilo najít, jestli je Svatý grál kalich, miska nebo deska, nebo jestli Svatý grál vůbec existuje, zeptejte se kluků, kteří s námi byli na táboře. Pro všechny to bylo velké dobrodružství a rádi vám o něm povypráví.

Tábor už je minulostí. Oddíl ale žije současností a hledí do budoucnosti. A v té nejbližší budoucnosti nás čeká zahájení skautské sezóny, na které srdečně zveme všechny děti i jejich rodiče – 8. října 2016 v 16:00 u klubovny.
A opomenout nemůžeme ani Benjamínky – nově vznikající družinku těch nejmenších skautů, do které zveme všechny kluky ve věku od 5 do 7 let.

Na všechny se moc těšíme a snad brzy na viděnou! Libor Sukup

Junák – český skaut, středisko „Přátelství“ Hodonín oddíl COR DARE Prušánky srdečně zve všechny holky i kluky, malé i velké, z blízka i z dálky. “Přijďte poznat nové kamarády, zažít spoustu zábavy a legrace, zahrát si hry, zažít pořádná dobrodružství a naučit se něco nového. Na všechny se moc těšíme!”

Zahájení skautské sezóny je naplánováno na sobotu 8. října v 16.00 u skautské klubovny. První schůzky pak budou následovat v týdnu od 10. října 2016. Cor Dare letos otevírá nový oddíl Benjamínky pro kluky ve věku 5—7 let.