Zpravodaj 2/2014:

Dne 7. Ledna 1916, když slavili ruští zajatci svoje vánoční svátky, při kterých zpívali svoje písně, tu Jan Hromek (Kurotva), slyše Rusů zpívat, vzal flintu, vyšel na ulici, vystřelil do vzduchu, přitom vykřiknul „sláva Rusům“. Po tomto činu vešel do hostince k Jakubovi Škápíkovi. Tamější hosté se ptali, kdo to střelil? Jan Hromek odpověděl: „Já, na oslavu Rusům.“ Ale někdo toho využil a Jana Hromka udal. Za čtrnáct dní nato ho sebrali četníci, když oral na dílách „nad kostelem“. Načež byl odveden eskortou do Brna na Špilberk do vyšetřovací vazby, kdež byl po tři měsíce vězněn. Pak mu bylo vojenským soudem nasouzeno šest měsíců žaláře. Načež byl onen rozsudek poslán ke schválení k nejvyššímu soudu do Vídně. Ale tam mu ještě čtyři měsíce přidali. Celkem byl odsouzen na deset měsíců žaláře, který měl odpykat až po válce. Po vynesení rozsudku byl odvezen eskortou do Rakous do města St. Pölten (Svatý Hipolit)., kdež musel u 25. pluku zeměbrany jako nebezpečný rusofil za trest až do konce války krmit prasata. Přičemž se měl sám dobře, dělíc se s nimi o jejich porci.

V lednu roku 0916 byla provedena změna v obecním zastupitelstvu (k tomuto kronikář neuvádí žádné podrobnosti).

Roku 1916 v lednu museli narukovat 50 – 51 letí otcové a zároveň s nimi 18 letí hoši. Byly to trochu odrostlé děti, které šli doplnit prořídlé řady rakouské armády. Znovu se opakovaly scény smutného loučení, tentokráte ale nejsmutnější, protože už byli mnozí dědečky, lidé už nad hrobem. Lítice války se dotkla kdekoho. Vše pro cisaře!

Kvůli jistějšímu vítězství byla každou neděli vystavena velebná svátost a po mši zpívaná císařská hymna. Jako výsměch proti tomu zlu, co napáchala válka.

Roku 1916 v únoru byli přivedeni do Kuffnerového dvora noví zajatci, šest Italů a osm ruských Čerkesů. Na jaře byl starosta Martin Hromek někým udán četnictvu pro rusofilství. Toto nebezpečné udání mohlo mít dalekosáhlé následky, neboť rusofil znamenalo jako velezrádce rakouského státu a spojení s nepřítelem. Starosta Martin Hromek byl za toto nařčení souzen vojenským soudem v Brně na Špilberku, kdež mu hrozila šibenice.

Snad si ani nepomyslil onen udavač, co to může mít takové udání za následky, avšak ať jest tomu tak či onak, přece musí býti takový skutek nazván jako největší zločin a darebáctví, co jen se může stát. Následkem těchto událostí přišla nová katastrofa na obecní zastupitelsvo.

Okresní politická zpráva uznala za nemožné, aby to tak dále šlo. Jednoho dne přišel komisař od okresní politické správy, rozpustil obecní zastupitelstvo, a včelo obce ustanoven vládní komisař farář Rudolf Sedlák. Martin Hromek mu předal obecní úřad, což Rudolf Sedlák přebral, ale s podmínkou, že napřed musí přijít zemská revize. Což se taky stalo.

Martin Hromek byl souzen vojenským soudem, ale nebylo mu nic dokázáno, tak byl osvobozen, ale musel taky hned narukovat k vojsku.

Roku 1916 na jaře přišla rekvisice, tentokrát ale v průvodu vojenského oddílu. Šestnáct Maďarů pomáhalo úřadům zbavit obyvatelstvo posledních zásob, které byly dosti skrovné. Rekvírovalo se jenom obilí, avšak už nebyli lidé tak hloupí jako na začátku. Každý měl nějaký šikovný úkryt, o kterém nevěděli ani všichni členové domácnosti. Tak výsledek celé rekvisice byl velice ubohý.

U Josefa Maděry (vedle školy) bylo vše velice důkladně prohlédnuto, i do hnoje a do slámy bylo pícháno byjonety, avšak nic se nenašlo.

Vojáci chovali se k lidem slušně a lidé k nim také. Obilí a mouka se schovávala, avšak mnoho se z toho zkazilo, zplesnivělo a ztuchlo od vlhka, v jiných místech od myší prokousané pytle a požrané obilí, které lidé raději nechali zhníti, nežli by to odevzdali rekvizici. Všude se jevil velký odpor proti válce.

Anně Bůškové, chudé stařence, bylo zrekvírováno (ukradeno)polovička všeho, co měla.Měla totiž něco nasbíraného ječmene, majíc strach, tak se k tomu přiznala a prosila, aby jí to bylo ponecháno, ale nebylo dbáno jejího nářku a proseb. Zlodějská rekvizice jí sebrala asi 50 kg ječmene. A tak dělala všude, kde co našla.

Roku 1916, dne 5. května padl vojín mládenec Tomáš Kuhajda, byl střelen do hlavy a do prsou a jest pochován u vesnice Dobrá Noc v Polsku. Budiž mu země lehká…

Roku 1916 na jaře byl Jakubovi Ivičičovi, devatenáctiletému brzdaři zkonfiskován majetek pro velezradu, že sběhnul k nepříteli. Byla mu nějaká maličkost, kterou zdědil po otci zabavena ve prospěch státu. Hůře však bylo s jeho matkou, která žila v Hustěnovicích u Uherského Hradiště. Byla to churavá žena a byla jí odebrána státní podpora, následkem toho žila po celou válku velice bídně.

Vzhledem k vícero případům různých nemocí bylo v květnu roku 1916 nařízeno povinné očkování všeho obyvatelstva. Kdo se snad nedostavil, byl přísně potrestán.

Z front přijížděli ranění na krátkou či delší dovolenou, přijížděli i zdraví podívat se na svoji rodinu, vypomoct něco na poli séct, vázat, mlátit a podobné. Přijížděli a zase odjížděli. Válka nebrala konce. Není svateb, děti se též nerodí. A proč by se rodily na takový oškklivý svět? I lidé málo mřeli, smrt neměla kdy, neboť byla zaměstnána na různých bojištích, kde měla pravé žně…

Dne 27. srpna roku 1916 v 9 hodin večer vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku. Zase nový nepřítel, zase nová fronta.

Dne 21. listopadu 1916 zemřel největší viník světové války císař rakouský František Josef I. Zpráva o smrti císaře nikoho neroplakala, jen tu a tam si někdo odlehčil“dávno ho měl čert sebrat“. Ani smuteční prapory nabyly vyvěšeny. Na frontách byla rovněž zpráva o smrti císaře přijata lhostejně. Nastoupil nový císař Karel, kterému Češi říkali Karel Poslední. Nic se nezměnilo, válčilo se dále.

V armádě se odbývaly znovu přísahy novému císaři. Stará přísaha už neplatila. Tu a tam se vojáci vzbouřili, raději by chtěli mír a ne novou přísahu, ale nebylo to nic platné, odpřísahalo se a vraždilo se dál.

Koncem roku 1616 proběhla maďarskými časopisy zpráva o profesoru Masarykovi, že kuje pikle za hranicemi proti Rakousku. Pěkná to zpráva pro český národ.

Z prušánecké kroniky přepsala dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 3/2014:

Zase nové rekvizice a nové odvody. Mnozí už sami nevěděli, pokolikáté jdou k odvodu.

Celý svět se „bavil“ jen válkou, na ostatní se zapomínalo. Děti chodily do školy jak chtěly, učitelů nebylo, jen starý nadučitel Alois Kučera a několik učitelek. Poklesla kázeň mezi dorostem, nebyly doma hlavy rodiny – přísní otcové, a slabé matky nestačily. Hlad a nouze zíraly ze všech koutů. Nebylo živobytí, nebylo dobytka, nebylo šatů, nebylo botů, nebylo pracovních sil, zkrátka nebylo ničeho.

Na všechny potřeby byly vydány lístky, chlebenky, cukřenky atd. I na kuřáky přišlo. V tabákových továrnách byla už v roce 1915 omezena výroba kuřáckých lahůdek. Omezení toto bylo jednak z důvodů, že nebylo dostatek kvalifikovaného dělnictva. Avšak hlavnější příčina byla ta, že byl citelný nedostatek tabáku. Tehdy kvůli úspoře byly vydány důchodkovými úřady „tabačenky“. Tyto lístky měly zamezit tabákovou bídu. Avšak nestalo se tak. Lístky byly sice vydány, ale kouřit nebylo co. Zprvu bylo sice tu a tam kuřivo k dostání, avšak mnohem dražší. V pozdějších letech války bylo možno jen tabák či jiné kuřivo vyměnit, ale jen za životní potřeby: vajíčka, máslo, mouku atd. Koncem roku 1916 a začátkem roku 1917 byly staženy všechny stříbrné, niklové a měděné peníze. Namísto stříbrných peněz byly vydány papírové jedno, dvou a pětikoruny. Namísto měděných a niklových dvou, deseti a dvacetihaléřů byly vydány železné mince. Zlato bylo staženo hned na začátku války.

Za peníze stejně nebylo nic k dostání, neboť byly na vše životní potřeby nadiktované maximální ceny. Všechno bylo na lístky, jenomže nikdy nechtěl za maximální cenu nic prodat. Prodávalo se pod rukou, anebo se vyměňovalo. Boty, šaty, petrolej a jiné za mouku, sádlo, vajíčka, brambory atp. Roku 1917 už nikdo nechtěl péci chléb u pekaře, protože se bál, že se mu ztratí. Kdo měl svoji pec, tak si pekl chléb doma. A kdo neměl peci, tak si pekl buď u souseda, anebo si pekli jenom pegáče (hnětýnky bez droždí) doma v trůbě. Též si lidé kupovali na mletí malé šrotovníčky, aby to žádný neviděl, šrotovalo se obilí doma. Protože státem odměřená porce vůbec žádnému nestačila. Na dospělého se čítalo 40 dkg chleba denně, na nedospělé bylo předepsáno jen 20 dkg chleba denně.

Ve mlýnech se bez mlecího lístku nesmělo mlet. Kdo si snad dovezl do mlýna víc, než mu bylo předepsáno na lístku, kolik smí mlet, tu mu mlynář dal, co sám chtěl. Mnohdy mu nedal vůbec nic. Kdo mlel v Nové Vsi, ten dostal málo mouky a špatnou, kdo mlel v Hodoníně, ten dopadl ještě hůř. Když nepodplatil masem, vínem a cigaretami stárka, tak si nemohl dělat velikou naději, že dostane dobrou mouku. Kdo chtěl mlet v Lanštorfě, ten si musel vzít uhlí, maso, víno a vajíčka s sebou, jinak nebylo mletí ani myslitelné. Mlynář byl svrchovaným pánem, co chtěl, to dal, se svými zákazníky zacházel brutálně, ba i surově. Často mouka nebyla ani k jídlu. Při této divné mouce byla každá, i stará zkušená hospodyně, se svým kuchařským uměním v koncích, nedalo se z toho na žádný způsob uvařit pořádné jídlo. Do mouky se míchaly kaštany a snad i dřevo, z čehož samozřejmě nebylo možné pořádného jídla svésti.

O udání a žalování mlynáře nebylo ani řeči. Páni soudci podporovali mlynáře a mlynáři zase je. Rolník, výrobce životních potřeb, ten neměl vůbec do toho co mluvit, jemu poroučeli všichni a on musel vždy jenom mlčet. Tak se stal rolník zlodějem, neboť když si nenechal všechno ukrást (tenkrát se tomu říkalo zrekvírovat), tak musel svoje obilí krást sám, poněvadž jakmile obilí vymlátil, tak už bylo státem zabaveno. Často přišel úředník osobně se přesvědčit k mlácení, jak obilí sype. Ovšemže byla tato revize jenom k smíchu, neboť chudák úředník neměl ani ponětí o tom, jak se může mlátit. Buď se mlátilo obilí už přemlácené, nebo se mlátila polehlina, která nic nesypala.

Roku 1917 na jaře proskočila mezi lidmi zpráva, že bude rekvizice vepřového dobytka. Avšak lidé nečekali, až přijde ke skutečné rekvizici. V několika dnech byly vyzabíjena všechna prasata, ať vykrmená nebo ne. Časně zrána bylo slyšet kvikot prasat po celé dědině. Kdo měl prase, zabíjel a maso šikovně schoval.

Vzhledem k nedostatku potravin by la v roce 1917 zakázána šlahačka a nesměla se vařit velikonoční vajíčka. Avšak nikdo tohoto nařízení nedbal a vařila se vajíčka víc než jindy.

                                                                 Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2014:

Léto roku 1945. První mírové léto po druhé světové válce, nebylo ještě úplně klidné. Našim krajem táhly oddíly rumunské armády, které ke konci války bojovaly po boku Rudé armády proti Němcům, ze zajetí se vracely skupiny Maďarů. Občas tu projeli i sovětští vojáci. To však naše občany příliš nezajímalo. Daleko víc je vzrušovala zpráva, že německé obyvatelstvo má být z našeho pohraničí vystěhováno a následně má být toto území osídleno českými lidmi.

V naší obci se z minulých staletí zachovaly dvě svérázné části, kde bydleli většinou chudí lidé v malých domcích z udusané hlíny. Jednotlivé domky byly přistavovány jeden k druhému bez jakéhokoli plánu, takže tam nabyly žádné přímé ulice a cizí člověk by se v těch úzkých křivých uličkách vůbec nevyznal. Jedné té svérázné části se říkalo Cacardov a druhé Kopeček. A právě pod Kopečkem bydlela v takovém zastrčeném domku stařenka Řehánková.
Po válce jí bylo něco přes čtyřicet roků a byla ještě pořád plná síly a chuti do života. Když se dozvěděla, že se někteří lidé stěhují do velkých pěkných domů v německých dědinách kolem Pálavy, rozhodla se po poradě s mužem, že se tam také zajedou podívat. Příštího dne sedli na kola, neboť autobusová doprava ještě téměř neexistovala, a jeli k Pálavě. Viděli, že kraj je tam rovný a úrodný jako u nás, dědiny pěkné, jednotlivé domy pečlivě udržované. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Před jedním takovým úhledným domem zastavili a zaklepali na dveře. Otevřela jim dosti hezká, sympatická žena a stařenka Řehánková si na okamžik pomyslela, že si třeba spolu i povykládají. Bohužel německá hospodyně měla smutný a ustrašený výraz ve tváři a bylo jasné, že prožívá nejhorší období svého života. Nepromluvila ani slovo, jen úzkostlivě pozorovala každý pohyb Řehánků. Když ti vešli do ložnice, vběhla tam nešťastná hospodyně za nimi, zhroutila se u jedné z postelí a začala tak toufale naříkat, že si stařenka zacpávala uši a povídá mužovi: „Poďme preč, já to nemožu poslúchat, mně je tak, jak dyby mňa samotnů někdo z mojej chalupy vyháňal.“ A tak usedli manželé Řehánkovi zase na kola a jeli zpátky do Prušánek.
Druhý den přišli na besedu k sousedům a ti se samozřejmě zeptali, jak si za Pálavou vybrali. „Dobře, ale stěhovat se nebudeme“, a stařenka začala vypravovat, jak si vybrali pěkný dům, ale jak se situace změnila po setkání s německou hospodyní a dodala:“ Súsedo, já bych sa v tem baráku ani jednu noc spokojeně nevyspala, já bych tú nešťastnú osobu pořád viděla schúlenú u tej postele, a pořád čula ten její zúfalý nářek. Tak sme sa vrátili z nepořízenú. Ale nevadí. Děcka nám odrústajú a pomalu odcházajú z baráku a nebude to dlúho trvat a budeme tu sami.“ A tak se také stalo. Dospělé děti skutečně všechny odešly do světa a stařečci Řehánci dožili spokojeně ve své chaloupce.
Dávno již odpočívá stařenka Řehánková navěky na prušáneckém hřbitově. Ani její chalupa už nestojí. Byla zbořena jako mnoho takových chalup v Cacardově a na Kopečku. Zdálo by se, jako by tu po dobrých lidech nic nezbylo. Ale není to pravda. Jejich dobrý život je příkladem pro všechny lidi kolem. Je velkým poučením, že člověk si nesmí budovat své štěstí na neštěstí druhého a že má v každém člověku vidět svého bratra a podle toho se k němu chovat.

                                                                                                                          Josef Zigáček st.

Zpravodaj 1/2015:

Zase nová rekvizice, tentokrát na peníze. Rakouské úřady vydaly nařízení, že se mají občané zúčastniti na upisování válečných půjček. Bylo slibováno všechno možné. Byly dělány přednášky o výhodách válečných půjček. Byla zaručována bezpečnost, jistota a vysoká procenta z válečných půjček. K tomuto účelu byla použita i kazatelna, kdež se nabádalo k hojnému upisování válečných půjček. Zprvu někteří občané upisovali, což ale nestačilo. Proto přišlo nařízení, že se musí upsat půjčky. Lidé byli předvolávaní do obecní kanceláře, kdež jim bylo všelijak vyhrožováno, jen aby se upsali.

Obec sama upsala 99.000 korun, záložna Reifeisenka upsala 85.000 korun, Občanská záložna upsala, i na kostel bylo upsáno (kronikář se ale zřejmě nedozvěděl přesné sumy, protože tyto nejsou v kronice uvedeny). Kolik jednotliví občané upsali, to se neví, ale bylo toho dosti.

Občané Jan Seják č.271 a Čech Antonín č.16 byli předvolaní na hejtmanství ohledně III. Válečné půjčky. Tam jim bylo řečeno, aby se upsali a sami působili na druhé občany, a zároveň jim bylo řečeno, že nemusí, ale jestli neupíší, tak že budou donucení horším způsobem.

Roku 1917 přišlo od politické zprávy nařízení: Vzhledem k nedostatku krmiva pro dobytek nesmí se na slavnosti Božího těla posypat silnice kvítím a mateřinkou, že se to má dát dobytku sežrat. Toto nařízení svědčilo o ubohosti rakouských úřadů a bylo pro naše občany jenom předmětem posměšků, neboť i ten nejhloupější venkovan dobře ví, že krávy nechtějí žrát kvítí ani mateřinku.
Roku 1917 přede žněmi přišlo nařízení od okresní politické správy, aby bylo provedeno odhadování budoucí sklizně. Jako odhadci byli určeni: Čech Antonín č.16, učitel z Dolních Bojanovic, Hřebačka Matěj č.102 a místní správce školy Alois Kučera. Výsledek této komise byl takový, že všechna budoucí úroda byla následkem dlouhotrvající sucha na nejhorším stupni. Ve vícero případech sypalo obilí pouze jeden metrák z plochy jedné měřice. Člověk nevěděl, co napřed. Něco musel nechat na setí, něco na mletí a ostatní schovat před rekvizicí, která nenechala na sebe dlouho čekat. Veškerá úroda byla zabavena státem.
Dle nařízení ministerstva zásobování bylo předepsáno na dospělého 40 dkg a na nedospělé 20 dkg chleba denně. Toto nařízení bylo jen na papíře. Ve skutečnosti si pomáhal, jak kdo mohl. Nemajetní dostali sice poukázky (chlebenky, cukřenky atd.) na životní potřeby. Což jim bylo ale málo platné, neboť nedostali na ně obyčejně nic koupit.
Když byla provedena rekvizice, tu bylo něco málo zásob ponecháno některému obchodníku, který to směl prodávati, ale jenom na lístky. Opozdil-li se kdo, tak nedostal nic. Lístky měl, ale jíst neměl co. Rolníkům se nevedlo lépe. Kdo se přiznal, že něco má, tomu bylo běda.

Rekvizice mu nechala jen předepsané množství a ostatní musel všechno odevzdat. Kdo se nepřiznal, kolik má zásob, ten byl na tom lépe. Ale musel zase umět všechno dobře schovat.

Žně byly v roce 1917 špatné, ale sklizeň bramborů byla ještě horší. Brambory byly drobně a urodilo se jich na měřice pouze několik pytlů. Lidé byli nuceni si schovat brambory na semeno ku příštímu roku. Prasatům se brambory vůbec nedávaly. A lidé si dovolili brambory jíst pouze v neděli a vyminečně na snídani ku kávě.
Nebohá matka, která měla četnější rodinu. Já su hladný, já su hladný, ozývaly se vyhladovělé děti. Chleba málo, erteplí málo, všeho málo, vzdychá ubohá matka. Čert aby tů vojnu sebral, i toho, co ji začal, kleje mezi zuby. Potahu není, mužských sil není, jídla není, šatů není, botů není (už se chodilo v dřevákách), ničeho není. Samé žalostné stesky slyšet odevšad. Snad to ani nevydržíme. Vojíni přijíždějí na dovolenou z italské fronty. Přijíždějí hladoví, otrhaní. Špinaví a všivaví. Avšak co doma? Ani se pořádně nenají. Pomůže něco na poli poorat, zaset a jde zase za svým „zaměstnáním“ – vraždit, bídačit a nechat se od vší žrát. Hladový došel, hladový odešel. Už nebylo ani tolik pláče při loučení, jako na začátku války. Lidé otrnuli a zvykli si na všechno. Roku 1917 na podzim přišlo nařízení od okresní politické správy, že se nesmí na svatby a na hody péci koláče ani maso. Toto zbytečné nařízení nikdo nerespektoval. V první řadě nebylo co péci, a kdo měl, ten se neptal. Svateb nebylo, ale hody si udělal jaké kdo mohl, byly ovšem bez muziky.
Nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Ale o tom až příště.

                                                                     Z prušánecké kroniky přepsala Jana Kamenská

Zpravodaj 2/2015:

U příležitosti 70. výročí ukončení hrůzné II. světové války a osvobození naší vlasti od fašistické nadvlády a teroru je nutné si připomenout, že o poražení fašismu se svou odbojovou činností zasloužili také občané naší obce, kterým patří tyto čestné vzpomínky. Činnost protifašistické ilegální organizace KSČ Moravská rovnost a dalších skupin Moravské rovnosti v širokém okolí byla velmi rozsáhlá a významná a v historii protifašistického odboje hrála důležitou úlohu. Je možné uvést jen zlomek aktivit a nebezpečných sabotážních činů a akcí odporu. Podařilo se vytvořit pevnou základnu členů, spojek a spolubojovníků. Jen díky přísné konspiraci, ukázněnosti všech členů skupiny, nebyla tato činnost v Prušánkách nikdy vypátrána a vyzrazena.

Prvním ilegálním vedoucím v Prušánkách byl Cyril Řehánek. Po jeho zatčení gestapem převzal vedení František Imrich z domu čp. 288 v Prušánkách. Již od roku 1940 se prostřednictvím Františka Imricha, jeho bratra Martina Imricha z Josefova a Vojtěcha Sejáka dostává do rukou členů ilegální tisk. Nejdříve Hlasy z podzemí, později list Moravská rovnost. Je těžké vyjádřit, jak důležitou roli v době okupace tisk hrál a v jakém nebezpečí se kolportéři nacházeli.

V roce 1942 došlo ke sloučení ilegálních odbojových skupin Prušánky a Josefov. Od vedení byly dány organizacím pokyny k budování bunkrů – krytů. V Prušánkách a Josefově jich bylo vytvořeno několik. Sloužily jako úkryt osobám, po nichž pátralo gestapo nebo uprchlíkům z koncentračních a zajateckých táborů. V roce 1943 se ilegální skupina připravovala na partyzánskou činnost. Z příkazu vedení bylo navázáno spojení se zajateckým táborem v Rakousku u Hauskirchenu, kde byli vězněni a nasazeni na těžké práce sovětští důstojníci a vojáci. Úkol, některé z nich přivést a jako zkušené bojovníky zapojit do zdejších ilegálních skupin, byl splněn. V lednu 1944 byl do Prušánek převeden sovětský důstojník, Gruzínec Ivan Demetrašvili z Tbilisi, posléze byli do organizace přivedeni další dva důstojníci – Pavel Holandov z Běloruska a Sadych Sadychov z Baku. Přechodně byli ukrýváni v Prušánkách u Františka Imricha, Josefa Imricha a v Josefově u Martina Imricha a Vítězslava Dřevěného a dalších spolehlivých členů.

V roce 1944 navázali vedoucí Moravské rovnosti přes kapitána Františka Foukala z Fryštáku kontakt s československou partyzánskou brigádou Jana Žižky, které později velel major Murzin. Kapitán Foukal několikrát navštívil vedoucího Imricha s úkolem, aby projednali ilegální práci sovětských důstojníků a jejich zapojení do partyzánské činnosti.

Moravská rovnost zásobovala partyzány potravinami, které jim dodávala až do krytu.

Čas běžel a v únoru 1945 dostaly události rychlý spád. Skupina Moravská rovnost byla požádána o pomoc v souvislosti s parašutistickým výsadkem Clay – Eva z Anglie, který se ocitl v krajní nouzi a nebezpečí. Jejich úkryt v Tvrdonicích byl totiž vyzrazen a velitel Antonín Bartoš byl gestapem přepaden, zastřelil jednoho příslušníka gestapa, dva těžce postřelil a při přestřelce byl sám zraněn. Po dohodě s vedením organizace byla paraskupina
i s vysílačkou umístěna v odbojové skupině Moravská rovnost v Prušánkách. Paraskupinu tvořili velitel Antonín Bartoš, četař Jiří Štokman – šifrant a četař Čestmír Šikola – radista. Byl jim vyhledán úkryt a umožněno vysílat, byli umístěni v rodinách členů zapojených do činnosti organizace Moravská rovnost. Nejdéle se vysílalo z domu Vítězslava Dřevěného z Josefova. Byly vysílány informace vojenského a hospodářského charakteru, většinou jim je přinášeli členové a spojky ilegální skupiny. Přejímala je zpravodajská služba v Londýně. Touto cestou byl žádán i shoz zbraní pro zdejší odbojové skupiny, shoz však nebyl nikdy uskutečněn. Díky Rudé armádě, která se rychle blížila, gestapo už nemělo čas, sílu a prostředky k připravovaným represáliím, útoku proti parašutistům a Moravské rovnosti. V případě prozrazení hrozilo obcím, jejichž občané byli do tohoto odboje zapojeni, vyhlazení.

Během válečných let se na práci v ilegalitě podíleli z Prušánek a Josefova zejména následující občané:

Cyril Řehánek, František Imrich č.p. 288, František Imrich č.p. 538, František Mazuch, Marie Kalužová, František Kaluža, Vojtěch Seják, Josef Imrich, Josef Svoboda, František Svoboda, Pavel Řehánek, František Rampáček, Jakub Řehánek, Václav Šimek, Jakub Zálešák, František Kovařík, František Soukup a z Josefova Martin Imrich, František Turek, Vítězslav Dřevěný, Jaroslav Rabušic, Marie Dřevěná a Antonín Čech. Ke konci války se do odboje zapojil také místní kněz P.Josef Vaněk.

Všichni výše jmenovaní odbojáři a jejich rodiny si určitě zaslouží aspoň tuto skromnou připomínku a naši úctu a vděk za statečnost, odvahu a vlastenectví.

Informace byly čerpány z publikací: Josef Blažek: Jak jsme bojovali proti fašismu
Radimír Kunc:Clay-Eva volá Londýn
Kroniky obcí regionu Podluží
Paměti rodiny Imrichů

Zpracovala Blažena Imrichová, Prušánky

Zpravodaj 2/2015:

Jedna nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Vojáci umírají na frontě od těžkých zranění a mnozí i od hladu. Mnoho zoufalců, chtě ukončit toto strádání, sáhlo ke strašným prostředkům. Ustřelení si prstů na ruce neb na noze bylo na denním pořádku. Před lékařskou prohlídkou, když už byla naděje na uzdravení, ze strachu před frontou sáhnul voják k tomu nejhoršímu. Hojící se ránu buď něčím namazal, kupříkladu benzínem, petrolejem, nebo pouštěli mydliny za kůži a mnohé jiné drastické prostředky byly hojně používány.

Jakmile se dostal voják z fronty na dovolenů, aťsi na zotavenů nebo za jiným účelem, tomu už se nechtělo zpět na frontu. Neboť bylo mnoho případů, že byl některý vícekrát raněný, avšak po každém zranění, když byl uzdraven, nebyl-li uznán jako invalida, musel znovu a znovu do bitevní vřavy.

Následkem Brestlitevského míru byla takřka celá rakouská armáda převezena na italskou frontu. (Brestlitevský mír byla smlouva o příměří, podepsaná v březnu 1918 v Brestu Litevském, dnešním Bělorusku, mezi Ruskem a ústředními mocnostmi – Německým císařstvím, Rakouskem–Uherskem, Osmanskou říší a Bulharskem – ve které Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území o rozloze asi jeden milión kilometrů čtverečních. V listopadu, po porážce Německa, byla smlouva anulována. Nicméně díky této smlouvě mohli Němci svoji armádu přesunout na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům 1. světové války. – poznámka autorky). Tato fronta byla pro rakouskou armádu nejhorším dějištěm světové války, kdež při jednotlivých útocích v těchto vysokých horách, z té nebo oné strany, ostalo vždy několik tisíc mužů mrtvých a těžce raněných ležet na poli smrti. Tedy nebylo divu, že se jevil ve vojsku tak velký odpor proti válce.

Válka nebrala žádný konec. Nepomáhaly slzy utrápených matek a vyhladovělých dětí. Nepomáhaly srdcervoucí dopisy těžce zraněných a frontě strádajících vojínů. Nepomáhaly ani modlitby věřících za ukončení války. Někdy válku začal, ale nikdo ji neuměl zakončit. Lid s tupou rezignací vžil se do situace úplně, zevšednělo všechno.

Ale najednou se něco stalo. Někteří mladí hoši byli na dovolené z fronty. Když však jim dovolená vypršela, tu se jim nechtělo na frontu zpět a prostě zůstali doma. Tu nastal nový druh vojska, kterému se říkalo dezertéři či „zelený kádr“. První z těchto smělců byl Dřevěný Petr a Pšovský Vít. To se stalo začátkem února roku 1918. Těmto dezertérům se dařilo dosti dobře, nikdo se jich nevšímal a pomaloučku jich přibývalo. Na velikonoční svátky jich bylo už pět. Avšak vojenské velitelství se najednou začalo starat o tyto dezertéry, a na připomenutí, aby se vrátili ke svým plukům, bylo posláno četnictvo. Na velikonoce 1918 poprvé byli schytáváni četnictvem v Prušánkách dezertéři. Avšak chycen nebyl nikdo.

Následkem míru s Ruskem bylo umožněno zajatcům, aby se mohli vrátit do Rakouska a domů. Avšak jakmile přešli tito nešťastníci hranice, ihned byli zařazeni do vojenských formací a někteří hned převezeni na italskou frontu. Jiní zase byli při návratu souzeni divizijními soudy, a kterému bylo dokázáno, že se dal dobrovolně do zajetí, ten byl buď zavřen, nebo poslán na frontu. Kteří byli uznáni vojenským soudem za nevinné, ti obdrželi jeden až dva měsíce zajateckou dovolenou. Avšak po uplynutí dovolené rovněž se tito bývalí váleční zajatci nedostavili k vojenským tělesům. Tím se rozmnožil počet dezertérů v Prušánkách i v jiných vesnicích. Jak přibývalo dezertérů, opakovaly se častěji i návštěvy četníků.

Příště o důsledcích velké neúrody v roce 1917.

                                                           Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2015:

Desertérů stále přibývalo. Raději se nechali honit četníky a vojskem, než by šli zpět na frontu, kdež hrozil hlad, smrt nebo zmrzačení. O jiných vojenských slastech ani nemluvě.

Avšak položení chlapců desertérů nebylo nijak záviděníhodné. Ustavičně pronásledovaní hoši sdíleli osud divoké zvěře, neboť sami pomalu zdivočeli. Četníci pracovali dnem i nocí. Obcházejíce jako dravá zvěř po vesnici, za humny, na křižovatkách, objevovali se všude. Jest k neuvěření, co prožívali tito psanci, kteří si nebyli ani hodinu jistí pod rodnou střechou. Nejlépe se jim vedlo v širém poli, kdež si byli jisti, že je nikdy nechytí. Starostlivé matky a ženy mužů desertérů posílaly jídlo na známá místa, aby se tito nešťastníci mohli nasytiti.

Zase rekvizice. Tentokrát na dobytek.

Obilí, mouka, sádlo a maso se dalo kamkoli dobře uschovat. Hůře to však bylo s dobytkem. Ten se nedal jen tak někde strčit. Pokusili se někteří schovat jeden nebo dva kusy dobytky do stodoly nebo někde ve stohu, avšak dobytek se zradil sám, bylo teda dosti nebezpečno takto si počínat, neboť když se takový schovaný kus našel, ten byl bez milosti zabaven a ještě musel majitel platit pokutu. Nezbývalo nic jiného, nežli čekat, koho milostivá rekvizice navštíví a koho ne. Přišli-li k chudobnému, křičel, přišli-li k bohatému, taky křičel. Avšak nepomohl žádný křik. Když bylo nařízeno tolik a tolik kusů hovězího dobytka se musí odevzdat, tak se taky muselo státi. Po těchto rekvizicích bylo nejvíc nářku v dědině. Neboť krávy dorůstaly velmi pomalu a rekvizice chodila velmi často. Takže po takové rekvizici byli někteří občané takřka ožebračení. Následek těchto rekvizicí byl, že když se otelila kráva a měla i pěkné tele na odstavení, tak se neodstavilo, nýbrž zabilo, což mělo za následek nedostatek mléka a pak… hlad.

Ačkoli nebyla mezi Prušánkama Novou Vsí bezdrátová telegrafie, přece se vědělo v Prušánkách, co se děje v Nové Vsi. Ku konci srpna roku 1918 byl oznámen příchod vojska do Prušánek. Tentokráte přišla celá setnina pěchoty smíšených Čechů s Němci. Přišli časně zrána. Avšak když se objevil první voják v Prušánkách, v tu chvíli nebylo snad ani jednoho zběha v dědině. Vojsko rychle obsadilo všechny uličky a východy, kdežto ostatní prohlíželi dům od domu, ve stodolách a na hůrách, kdež bylo pícháno bajonety do sena. Jeden oddíl obsadil nechorské búdy, hledajíc i tam desertéry. Přese všechno zuřivé hledání podařilo se vojákům chytit pouze jednoho desertéra. Byl to František Stanec, který byl chycen pod Nechory, když jel s kravama orat. Ostatní nevěrní rakouské říši byli buď dobře schováni doma nebo tábořili pod širým nebem, obyčejně ve vinohradech nebo v Nových pod třešní, která patřila Štěpánovi Baťkovi. Mnozí pak nešli několik dní domů, obávajíce se, aby nebyli chyceni, přitom se živili pečenými turkyňovými klásky a erteplami.

                                                         Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská