Zpravodaj z Prušánek 2/2015:

„Jak krásný vzhled – je na ten Boží svět!“ – zpívalo se dřív. Platí to ještě? Bůh nám dal tento svět, abychom ho rozumně užívali a obhospodařovali, ne ničili a drancovali.

Doba prázdnin, dovolených, kdy vypadneme z navyklých stereotypů, může být také obdobím užitečného přehodnocení svých postojů, vztahů – také k prostředí, ve kterém žijeme. Uvědomění si svých závislostí, toho, co bychom měli změnit, čeho zanechat a s čím naopak začít. Budeme teď více venku, v přírodě.

5. červen je „Světovým dnem životního prostředí“. Všechno souvisí se vším. Všechny rostliny a všichni živočichové jsou navzájem nerozlučně spjati. Protože se musí dělit o zemi, vzduch, vodu, sluneční energii. Na tom závisí život nás všech. Je zajímavé si uvědomit, že biomasa veškerého lidstva tvoří jen zhruba jednu milióntinu biomasy organismů a rostlin na Zemi. Proto je důležité žít v míru s přírodou, jejíž je člověk součástí. Kdo jakýmkoliv způsobem poškozuje životní prostředí, ničí tím i sám sebe. Každý organismus tvoří se svým okolím dialektický celek. Člověk musí přijímat potravu ze svého prostředí, musí dýchat vzduch, který ho obklopuje a pít vodu z přírodních zdrojů. Jestliže svou činností naruší své prostředí, projeví se to poruchami v jeho vlastním životě. To, co vstupuje do těla člověka, pak naruší jeho zdraví. Proto máme v současnosti tolik rakoviny a dalších nemocí.

Co máme dělat? Začít sami u sebe. Chránit přírodu znamená změnit životní styl. Být člověkem. Odložit pohodlí a lhostejnost. Žít skromněji. Nepodřezávat si větev, na které sedím. Na každém záleží. Dnes záleží na každém odhozeném papírku (i mimo svůj pozemek jsme ve „svém“ životním prostředí), litru zbytečně spotřebované pitné vody (čistá voda se stává nedostatkovým zbožím), pokáceném stromu (produkuje tolik potřebný kyslík), spáleném litru benzínu navíc (znečisťuje ovzduší, které dýcháme a spotřebovává kyslík – omezit jízdy autem na minimum – vždyť ledaskam se dá dojít pěšky, dojet vlakem nebo autobusem), na tom, čím v zimě topíme (abychom mohli i v zimě větrat a dýchat čistý vzduch), znečištění sebemenšího potůčku… Víte, že jedna vykouřená cigareta znehodnotí až 80 m3 vzduchu? Také vysoká hladina hlučnosti působí spoustu tzv. civilizačních chorob. A zvlášť nebezpečné je znečištění ducha, spočívající v sobectví, pohodlnosti a bezohlednosti k prostředí. Vždyť láska k přírodě je láskou k sobě samému.

Poznáváním přírody, jejích zákonitostí, životního prostředí, poznáváme hlouběji i sami sebe. Příroda, do které patříme a jejíž jsme součástí, (i když si to v tomto technickém věku tolik neuvědomujeme, jako lidé dřív), má svá podivuhodná tajemství a pozorným lidem je ochotna ukázat pokaždé něco nového. Dívejme se pozorně! Můžeme se mnohému naučit. A snažme se tento krásný a rozmanitý Boží svět chránit a zachovat i dalším generacím!

Pěkné prázdniny a dovolené přeje Vít Hába, farář

Zpravodaj z Prušánek 2/2015:

Letos jsme se poprvé zapojili do celorepublikové akce „Noc Kostelů“. I když jsme na začátku prožívali nepředvídatelné a dramatické chvíle, celá akce se nakonec velmi hezky vydařila. Chtěla bych touto cestou ještě jednou poděkovat všem, kteří se jakkoli podíleli na organizaci a průběhu celého večera. Také patří dík těm, kteří tuto akci podpořili svou účastí.
V květnu se zúčastnili někteří farníci tradiční pouti na Sv. Hostýn a koncem května oslavil otec Vít Hába kulaté životní jubileum. Při mši sv. mu přijeli zazpívat farníci z Mikulčic a my mu ještě jednou vyprošujeme hodně zdraví a Božího požehnání v jeho nelehké službě.

Máme za sebou také velmi krásnou Slavnost Božího Těla, která proběhla v areálu kostela a
1. svaté přijímání. Letos přistoupily k oltáři pouze čtyři děti. Jedna princezna a tři rytíři, kteří se statečně prali s velkým dusnem a horkem. Dětem už od března hořela svíčka při každé mši svaté, na které byly a důkladně se na tento moment připravovaly. Doufejme, že budou na svojí cestě víry pokračovat a bude pro ně v životě posilou.
S dětskou scholou sv. Izidora nás ještě čeká výlet do Mikulčic, kde si zazpíváme při dětské mši společně s dětmi z Mikulčic a ukončíme naši činnost společným táborákem. Po prázdninách plánujeme rozdělení scholy na dvě věkové kategorie, protože každá si vyžaduje jiný repertoár. Jediným problémem je, že dětí je málo a každá pravidelná činnost vyžaduje určitou disciplínu jak od dětí, tak také ze strany rodičů. My to ale nevzdáváme, protože zpívání je především zábava a radost, a také možnost, jak dětem zpestřit liturgii.

                                                                                                      Za farnost Jitka Omelková

Rozhovor se třemi slovenskými prezidenty, zpravodajství z vojenské Jugoslávie, rozhlasové komentáře a zamyšlení, večery s herci a muzikanty v trnavském divadle, novinářská cena za rok 2014 a další. To všechno je Karol Lovaš, nebo chcete-li brat Šavol či bratr Gottschalk (řeholní jméno). Setkat se s ním můžete na Noci kostelů v pátek 29. května v Prušánkách. V 19.15 začíná přednáška na téma Láska je stará sklerotička. Zapomíná, aby mohla milovat. Karol Lovaš slibuje povídání o člověku a podstatě jeho člověčenství.

Karol Lovaš se narodil v roce 1976 v Trnavě. Je legendou rozhlasového zpravodajství Rádia Twist. Už ve dvaceti letech získal cenu Literárního fondu jako spolutvůrce a moderátor Žurnálu. V roce 1999 byl vojenským korespondentem v bývalé Jugoslávii. Na svém kontě má desítku reportáží, které pravidelně vířily slovenské politické vody. Jeho přímé komentování událostí zatýkání bývalého premiéra Vladimíra Mečiara dokonce převzala americká CNN. Na otázku, jak se dostal k žurnalistice, odpovídá: „Bylo mi 19 let, zaklepal jsem na dveře rádia Twist a řekl: Dobrý den, chtěl bych u vás pracovat. Oni se jen usmáli a ani nevím proč, dali mi šanci. Postupně jsem se dostal k vysoké politice. Byla to hra. Hrál jsem si s politiky jako na šachovnici. Byl jsem mladý a odvážný: prohazoval jsem figurky a vyřazoval je ze hry. Jako následek mých reportáží přicházely demarše a mnozí z mocných měli problémy. Přesto jsem se nikdy nesnažil bořit za sebou mosty. Hledal jsem pravdu. Později jsem pochopil, že jsem byl také pořád jenom figurkou v rukou někoho. A až v klášteře jsem si uvědomil, že neexistuje pravda s výjimkou té, kterou nazýváme Bůh“ (Bratr Gottschalk jako Boží šašek, nezbedník a šibal, autor Matúš Demko, 2007).

Karol Lovaš později vystudoval katolickou teologii na Karlově univerzitě v Praze a ve studiu žurnalistiky pokračoval na Katolické univerzitě v Ružomberoku. Působí jako římskokatolický kněz. Je autorem několika knih. Duchovní literaturu publikuje pod pseudonymem Brat Šavol, pod kterým mu vyšla v roce 2010 jeho první publikace s názvem Boží šašo. A kdy začal s psaním poezie? „První básně jsem napsal v dětství. Ale skutečně jsem začal psát, až když jsem začal poznávat život. Psaní je pro mě forma vyprazdňování. Věřím, že se jednou dopracuji k tomu, že nebudu muset psát. Budu jen žít. Jsem rád, když se lidé v mých básních najdou. Bez ohledu na věk. Že mohou mít pocit, že v tom nejsou sami, že nejsou jediní. Často máme tendenci si myslet, že s něčím zápasíme a bojujeme sami“ (Bratr Gottschalk jako Boží šašek, nezbedník a šibal, autor Matúš Demko, 2007.

V roce 2011 zaujal knihou rozhovorů se třemi slovenskými prezidenty. Kniha Kováč, Schuster, Gašparovič v rozhovore s Karolom Lovašom má ve svém názvu zmínku o osmnácti letech Slovenské republiky. Rozhovory autor usiluje o reflexi, čím vším si 18-letá republika musela projít, ptá se, jestli je už dospělá a hledá odpověď na otázku, co ji čeká v budoucnosti. Každý z rozhovorů uvádí Lovaš nějakou vzpomínkou, příhodou nebo zážitkem. Pokud má čtenář zájem vrátit se do historie Slovenské republiky projít si roky 1993-2011 spolu s prezidenty, uvedená kniha je tím nejlepším výběrem.

Karol Lovaš získal v posledních letech několik ocenění. V roce 2014 to byla Novinářská cena za nejlepší rozhovor, besedu, diskusi v elektronických médiích.

Když si zadáte jméno kněze do vyhledávače na internetu, narazíte na fotografie Lovaše s různými osobnosti veřejného a kulturního života. Není to náhoda. V divadle v rodné Trnavě pořádá občas večery se zajímavými hosty a představil tak Naďu Urbánkovou, Marinu Kralovičovou, Štěfana Marginu, Jitku Zelenkovou a další.

Každý čtvrtek vysílá veřejnoprávní slovenský rozhlas jeho ranní zamyšlení. Píše komentáře a pravidelné víkendovky pro slovenský server aktuality.sk. Pro úplnost uvádím výčet vydaných děl:

• Biľakovo svedectvo. 1999.
• Človek. 2000. Kniha básní.
• Za múrmi kláštora. 2004.
• Moje lepšie ja. 2007. Zbierka poézie
• Boží šašo. 2010
• 18-ročná Slovenská republika. 2011. Kniha rozhovorov s troma slovenskými prezidentmi.
• Kto sa chce naučiť bicyklovať musí aj padnúť. 2012.
• LOVE kalendár 2014. 2013. Kalendár s autorovými myšlienkami a fotografiami.
• Náš Boh nosí zásteru. 2013.
• Pojedači Boha. 2014.

Na Noc kostelů srdečně zve Helena Hájková, foto: archiv K. Lovaše

Celý program NOCI KOSTELU najdete ZDE

Zpravodaj z Prušánek 1/2015:

V úterý 21. dubna 2015 přivítají Prušánky neobvyklého návštěvníka. Do kostela sv. Isidora zavítá P. George Biju, indický katolický kněz z řeholního společenství Vincentinů, které vytvořilo veliké misijní dílo v rovníkové Africe. V něm přibližuje místním lidem křesťanství, poskytuje vzdělání a lékařskou péči, učí je samostatně a plnohodnotně žít.

Je pochopitelné, že mnozí z  nás si mohou říci: To je sice hezké, ale co my zde v srdci Evropy máme společného s rovníkovou Afrikou? Někteří lidé si mohou i kriticky povzdychnout: Co nám může říci člověk pocházející z Indie, působící v tropické Africe, vždyť jeho mentalita je jiná, vždyť je z úplně jiného světa!

Připojuji svědectví jednoho kolegy: „Sám za sebe se musím přiznat, že jsem k tomuto kritickému postoji měl velice blízko,“ říká pan farář z Horažďovic, který hostil předchůdce P. George, „ale když vše skončilo, všechno jsem viděl v  jiném světle. V ten den byl velký horažďovický kostel plný lidí a všichni – katolíci i nekatolíci – odcházeli spokojení.“ Vystoupení afrických misionářů indického původu působí povzbudivě a optimisticky a tento optimismus si člověk odnáší s sebou domů. Tento povzbudivý optimismus je v úplném protikladu k našemu kritickému pohledu na život, dokonce i k naší chronické nespokojenosti. Ta je dána ztrátou ideálů, rozbitím mezilidských vztahů i korupcí mnohých politických představitelů. „Do naší skepse zaznělo slovo nabité nadějí. Slovo, které má v sobě takovou vnitřní sílu, že povzbudilo veliký zástup lidí – přes svoji jednoduchost i přes to, že zaznělo od člověka jiné kultury, jiné mentality, že zaznělo „z jiného světa,“ dodává horažďovický farář.

George Biju bude v kostele sv. Isidora v Prušánkách kázat při mši svaté v úterý 21. dubna v 18 hodin a pomodlí se za uzdravení. Setkání s člověkem „z jiného světa“ završí po mši svaté povídání o misiích ve východní Africe, spojené s promítáním fotografií. P. George bude mluvit anglicky s českým překladem.

Srdečně zveme všechny zájemce! Další informace najdete na: www.cz.frbill.net.

                   Požehnané velikonoční svátky všem přeje a na setkání se těší P. Vít Hába, farář

Zpravodaj z Prušánek 4/2014:

Pro většinu lidí jsou Vánoce nejkrásnějšími svátky v roce. Jsou to dny, na které se těšíme. Vánoční dny mají zvláštní atmosféru štěstí a rodinné pohody. Jsou spojeny s mnoha tradicemi a zvyky. Doprovází je dobré jídlo a radost z dárků, betlém, koledy, ozdobený vánoční stromek.

Štědrý den nám dává znovu prožít to, že Bůh byl tak štědrý k nám lidem a poslal nám svého Syna, který se stal člověkem a narodil se v Betlémě na začátku našeho letopočtu, aby nás zachránil. Tuto Boží štědrost symbolicky prožíváme vánočními dárky, které mají skutečně původ od Ježíška, protože bez něj by nebyly. Zvyk dávat dárky je starý jako lidstvo samo. Je to projev přátelství, lásky nebo úcty. Ještě v 19. století však nadílka nebyla tak bohatá a dárky měly spíš symbolický význam. Děti dostávaly jablíčka, ořechy, drobnou hračku, výjimečně něco na sebe.

Dárky nacházíme pod vánočním stromkem. To je však poměrně nová záležitost. První stromky se objevily v Německu v 16. století a říkalo se jim zimní máje. Do naší vlasti pronikl tento zvyk až během 19. století. Zdobily se původně jablíčky, ořechy, svíčkami, perníčky. V křesťanství je strom znamením stromu v ráji a také stromu kříže.

Než se jde ke stromečku, napřed společně povečeříme. Slavnostní večeře začínala, když na obloze vyšla první hvězda. Před večeří se všichni společně pomodlili, poděkovali za všechno dobré a prosili o požehnání do příštího roku. Často bylo součástí modlitby i přání, aby se všichni zase ve zdraví sešli o příštích Vánocích a modlitba za ty, kteří z rodiny zemřeli a už tu s námi nejsou. Na stůl neodmyslitelně patří kapr. Původně to bylo postní jídlo, protože v jižních krajích to bylo jídlo nejchudších lidí a protože na velké svátky se křesťané vždy připravovali postem, aby je s užitkem prožili.

Po večeři a rozbalení dárků se chodí na „půlnoční“. Atmosféru Vánoc podbarvují i typické písně této doby – koledy. Možná vás překvapí, že nejznámější koleda „Narodil se Kristus Pán“ má původ už ve 13. století a „Nesem vám noviny“ nebo „Půjdem spolu do Betléma“ je z 16. století.

A kdy se začaly stavět doma betlémy? V roce 1223 slavil sv. František z Assisi v Grecciu bohoslužbu u jeslí se živými lidmi i zvířaty. Dodnes se na některých místech 25. prosince dělá tzv. „živý betlém.“ Od 16. století se rozšířil zvyk vystavovat jesle v kostelích. A protože Josef II. tento zvyk zakázal, přesunulo se jeho užívání do rodin a lidé si začali stavět betlémy doma. Betlém připomíná události Kristova narození názorným způsobem, často zasazeným do našeho prostředí, aby bylo zřejmé, že i pro nás, žijící v tomto kraji a v této době, se Kristus narodil. Lidové betlémy představují často celá města nebo vesnice s množstvím figurek, které znázorňují lidi z doby, kdy betlém vznikl, v dobových oděvech a s věcmi, které používali (řemeslníci, ponocný, hudebníci, zvířata…) Můžeme se setkat s betlémy různých velikostí, od maličkých ve skořápce oříšku až po velké – náš největší, slavný pohyblivý betlém je Třebechovický, který měří 7x3x2 metry, má 373 figur, 2 000 ručně vyřezávaných částí. Figurky bývají z různých materiálů – nejčastěji dřevěné nebo papírové, ale také keramické, skleněné, látkové, z kukuřičného šustí, vizovického pečiva, perníku atd. V centru je umístěn chlév s jesličkami, Marií a Josefem, v pozadí stojí osel a vůl. Obvykle vlevo jsou figurky klanících se pastýřů přinášejících dary a zprava přicházejí tři králové. Nad chlévem visí betlémská hvězda a vznáší se anděl. Bývá zde i nápis: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Dnešní svět je plný neklidu a nepokoje. Toužíme po pokoji. Když se dovedeme ztišit, pozorně se dívat a naslouchat, objevíme jiný svět, otevřou se před námi nové obzory. Přeji nám všem, abychom byli lidmi dobré vůle, lidmi pokoje – a to po celý rok.

Vít Hába, farář

Zpravodaj z Prušánek 4/2014:

V rámci katolické církve existují různé tzv. “duchovní proudy” nebo hnutí. Jedním z takových hnutí je také Schőnstattské hnutí, které sice vzniklo v Německu, ale je dnes rozšířeno po celém světě. Proč to zmiňuji? Někteří z farníků jsou členové a sympatizanti tohoto hnutí a letos probíhaly v říjnu oslavy 100 let od jeho založení. Jedna z farnic měla možnost se zúčastnit těchto oslav přímo v Schőnstattu a jeden z farníků zase v Římě, kde tyto oslavy pokračovaly, a kde se také při audienci mohl setkat s papežem Františkem. Určitě tam mysleli také na celou farnost.

V sobotu 18. října se několik dětí a dospělých zapojilo do celosvětové dětské modlitby růžence za mír. Modlitba proběhla v kapličce a děti při ní poskládaly růženec z kaštanů.

V listopadu proběhly ve farnosti volby do ekonomické a pastorační rady. Byli zvoleni zástupci z řad farníků, kteří budou pomáhat p. faráři jak v ekonomické, tak v pastorační oblasti, kdy je potřeba řešit různé problémy, organizovat různé aktivity tak, aby farnost pokud možno dobře fungovala a byla živým společenstvím věřících.

V době adventní k nám již podruhé zavítá rodinné trio Marián & Úlety z Velkých Bílovic, kteří nás 7. prosince jistě potěší svým hudebním vystoupením. Dobu adventní mají také děti spojenou s nošením lampiček v průvodu, které září na začátku mše svaté v kostele ponořeném do tmy. Světelný průvod z kostela ke kapličce proběhne také 8. prosince na jeden významný mariánský svátek.

Jistě se děly i další drobné události, ale koho by bavilo číst dlouhé články. Všem přeju radostné a požehnané vánoční svátky.

Za farnost Jitka Omelková

Zpravodaj z Prušánek 3/2014:

Všimli jste si, jak snadno se dá člověk vtáhnout do rozhovoru o negativních věcech v životě? Všichni (do jisté míry) podléháme mediálnímu vymývání mozků (média se jakoby vyžívají při detailních a opakovaných popisech šokujících a špatných zpráv). O všech špatných věcech se lehko mluví, pak přidáme vlastní díl špatné zprávy a rozhovor pokračuje. Soustřeďujeme se pak na zkázu a na zlo, rychleji než na dobro. Ale my máme tvořit, budovat, konat dobro. Nenechme se manipulovat!

Nejvíc člověka mrzí promarněný a ztracený čas. Nemáme proto „strčit hlavu do písku“ a tvářit se, že problémy neexistují. Ale naopak dělat co můžeme pro nápravu toho, co není dobré.

Proč tedy žiji na tomto světě? Někde jsem četl tuto větu:

„Máš hlavu, abys myslel,

ruce, abys pracoval,

srdce, abys miloval“.

Myslím, že je to dost výstižné. Uskutečňováním této trojice člověk naplní svůj život a dojde k cíli – k tomu, od něhož vše má, k Bohu.

Kolik lidí na světě ještě nezná Boha a ptají se, proč žijí na tomto světě. Nevědí, že cílem lidského života je Bůh. Hledají proto štěstí všude jinde. Žádná pozemská skutečnost nás však nemůže plně a trvale uspokojit. Je to vždy jen na chvíli.

Plukovník James Irwin je jedním z amerických astronautů, kteří v roce 1971 přistáli na Měsíci. Vrátil se jako jiný člověk. Vydal svědectví: „To, co skutečně uspokojuje a naplňuje, je poznání Boží lásky a život v Jeho blízkosti, v přátelství s Ním“.

Evropský člověk ztratil ze svého času věčnost. Proto stále někam spěchá a je neklidný. Hledá oporu, nějaký pevný bod, kterého by se mohl chytit. Jedinou pevnou a spolehlivou oporou a jistotou je Bůh. A svět potřebuje Boha tím víc, čím častěji opakuje, že ho nepotřebuje.

                                                                                                                              Vít Hába, farář