Zpravodaj 2/2016: V neděli 15. května 2016 jsme v naší farnosti zažili velkou slávu, proběhlo První svaté přijímání. Den před slavností – 14. května – přistoupily děti ke svátosti smíření (zpovědi). Poprvé přistoupilo ke stolu Páně devět dětí, jednalo se o pět děvčat a čtyři kluky ze 3. třídy ZŠ Prušánky. Jmenovitě přistoupily k Prvnímu svatému přijímání tyto děti: Nikola Trechová, Anna Poláchová, Kateřina Poláchová, Bianca Nováková, Vendula Tlachová, Kryštof Koryčan, Martin Imrich, Václav Malhocký a Jan Košut.
Děti na tento slavný den velmi pečlivě a obětavě připravovala paní katechetka Edita Trechová, děkujeme za svědomitou přípravu. Při bohoslužbě slova si farníci vyslechli promluvu otce Víta Háby, po promluvě následovala obnova křestního slibu s rozžatými svícemi a děti pak přednesly přímluvné modlitby. Po skončení mše svaté děti poděkovaly otci Hábovi a paní katechetce kytičkou a drobným dárkem. Otec Hába přijal pozvání k rodinám dětí a měl tak možnost poznat jejich rodiny blíže.
O květinovou výzdobu se ve slavnostní den postaralo květinářství „Květinka“ Jany Redkové z Prušánek. Farní maminky se zhostily příprav a cestu k oltáři lemovalo zdobení krušpánkem s bílými mašličkami a farníci byly přivítáni slavobránou nad vchodovými dveřmi.
Slavnostní mše plná písní, kterou připravila Schola dětí z lužické farnosti, byla zážitkem nejen pro děti, ale i pro všechny přítomné. Petr Omelka vše na památku vyfotografoval, Karel Maděryč s Petrem Tlachem se postarali o video dokumentaci slavnosti.
Všem dětem, které svátost Prvního svatého přijímání prožily, přejeme hodně Božího požehnání do dalšího života. Fotografie z této slavnosti si můžete prohlédnout na webových stránkách farnosti Prušánky: www.farnostprusanky.cz

Jaromíra Nováková, foto: Petr Omelka

Zpravodaj 2/2016: V letošním roce, který vyhlásil papež František jako rok milosrdenství, se ve farnosti uskutečnila na toto téma dne 10. dubna duchovní obnova. Do farnosti přijel p. Slavomír Plekanský, který působí ve Slavkovicích, kde je jediný kostel v České republice zasvěcený Božímu milosrdenství. Je z řádu Pallotinů, kteří se snaží mimo jiné své působení a poslání šířit také úctu k Božímu milosrdenství.  Pro ty, kdo se zúčastnili, byla tato duchovní obnova jistě  obohacujícím impulsem do života.
Letos končí s výukou náboženství p. Edita Mrlíková. Této činnosti se věnovala více jak deset let. Proto bych jí chtěla touto cestou jménem celé farnosti poděkovat za její ochotu a trpělivost, za čas, který tomu věnovala a předávala dětem svoje vědomosti a zkušenosti s vírou.
Na svátek Sv. Cyrila a Metodějě se zúčastní naše krojovaná mládež spolu s ministranty pouti v Mikulčicích.

                                                                                                                          Jitka Omelková, foto: Petr Omelka

Zpravodaj 2/2016: Těšíte se na prázdniny a dovolené? Kdo by se netěšil na chvíle, kdy nemusí do práce, do školy, které může prožít po svém. Ale jak je prožít tak, abychom se vraceli spokojení, šťastní? Mnohdy jsou lidé nešťastní, protože si kladou velké požadavky, jsou nároční, chtějí toho mnoho – a pak jsou zklamaní, že to nebylo tak, jak o tom snili.

Ale ke štěstí a spokojenosti stačí málo. „…štěstí nekoupíš za milión – a přece všem na dosah leží…“ zpívá se ve znělce seriálu „Chalupáři“. Štěstí je schopnost se radovat. Čím víc se totiž dokážeme radovat z toho, co máme, tím jsme šťastnější. Ty hodnoty, po kterých nejvíce toužíme – štěstí, radost… se nedají nikde koupit. Platí tady zvláštní matematika: Dělej druhého šťastným a sám budeš šťastný. Udělej druhému radost a sám budeš mít radost. Když rozdáváš, dostáváš. To věděl už Platón. Od něj pochází věta: „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“

A druhá zásada: Umět se radovat z maličkostí. Nečekat stále na něco velkého. Každý všední den nám přináší spoustu radostí, jen je vidět. Od dětství mám rád krásné básničky Jana Čarka. Jednu z nich vám chci teď nabídnout:

Ráj domova

Jen si, děti, všimněte,
co je krásy na světě!

Jen se, děti, rozhlédněte,
co tu kolem kvítí kvete!

Kolik je tu zvířátek,
kolik ptáků, ptáčátek!

Kolik je tu dobrých lidí,
co si radost nezávidí!

Jen si, děti, všimněte,
co je krásy na světě!

Všímejme si krásy kolem sebe, vytvářejme pěkné prostředí, radujme se ze života a učme tomu i ostatní! Radostné prázdniny a dovolené vám přeje

                                                                                                                           Vít Hába, farář

Farnost Prušánky plánuje obnovení pěších poutí do Žarošic. To je poutní místo, do kterého proudí ročně tisíce poutníků z blízkého i širokého okolí. Také z Prušánek se dřív chodívalo pěšky nebo na kole na hlavní pouť, které se říká “Zlatá sobota”. Tato pouť bude letos v sobotu 10. září 2016, hlavní mše svatá začíná v 18 hodin.

Součástí poutě je poutavý průvod se sochou Panny Marie za přítomnosti krojovaných z širokého okolí. Průvod je připomínkou pradávné události. Původní poutní místo totiž bylo ve vinicích na dnešní Silničné. V době josefínských reforem bylo poutní místo uzavřeno. V sobotu 11. září 1785 se před uzavřeným místech shromáždili poutníci a z chátrajícího kostela odnesli sochu Staré Matky Boží v průvodu do kostela sv. Anny v Žarošicích. Úcta předávaná z rodičů na děti a z prarodičů na vnuky je stálým duchovním spojením generací z dávné minulosti do budoucnosti.

V těchto dnech shromažďujeme údaje o zájemcích. Je možné jít do Žarošic pěšky nebo se vydat autobusem. PROSÍME, pokud byste s námi chtěli do Žarošic jet, napište své jméno na papír, který je vzadu v kostele nebo napište na e-mail: joskasevcik@seznam.cz. Nejpozději do úterý 23. srpna 2016.

Podrobný program pouti Zlatá sobota v Žarošicích 2016.

foto: farnost Žarošice

Zpravodaj 1/2016: K pochopení velikosti Velikonoc nám může mnoho napovědět tento bolestný příběh. Je to novodobé podobenství o lásce našeho Boha – Otce: Je pátek odpoledne a ty se autem vracíš domů. Ladíš rádio. Zprávy mluví o nějaké bezvýznamné věci: v nějaké daleké vesnici zemřeli tři lidé na nějakou neznámou chřipku, o které nikdy nikdo neslyšel. Nevěnuješ této zprávě mnoho pozornosti. V pondělí, když se vzbudíš, slyšíš, že mrtví už nejsou jen tři, ale 30 000 lidí už zemřelo ve vzdálené Indii. Kontrolní lékařský úřad Spojených států vysílá lidi, aby to tam zkontrolovali. V úterý se to stává nejdůležitější zprávou všech novin, protože se to už netýká jen Indie, ale i Pákistánu, Íránu a Afghánistánu. Zpráva vychází ve všech denících. Nazývají ji „tajemná chřipka“ a všichni se ptají: „Jak ji dostaneme pod kontrolu?“

V Evropě nastává panika a hranice se zavírají. Ve večerních zprávách redaktorka z Francie mluví o jednom mrtvém muži, který zemřel v nemocnici na tajemnou chřipku. Ve zprávách říkají, že když máš tento virus, týden si ani neuvědomíš, že ho máš. Potom máš čtyři dny hrozné bolesti a potom zemřeš. I Velká Británie zavírá hranice, ale je pozdě. Na druhý den prezident Spojených států zavírá hranice, aby se vyhnuli nákaze, dokud nebude nalezen lék…

Následující den se lidé shromáždí v kostelech, aby se modlili za lék. Vtom někdo vstoupí a říká: „Zapněte rádio a poslouchejte zprávy!“ Dvě ženy zemřely v New Yorku. Zdá se, že chřipka zasáhla celý svět. Vědci pokračují v hledání protilátky, ale zdá se, že nic nezabírá. Potom přichází dlouho očekávaná zpráva: Byl rozluštěný kód DNA viru. Může se vyrobit protilátka. Je však potřebná krev někoho, kdo nebyl nakažený. A hned se šíří výzva, aby všichni utíkali do nejbližší nemocnice a dali si udělat krevní testy. Z vlastní vůle tam jdeš s celou rodinou, spolu se sousedy, a ptáš se: „Co se stane? Toto bude snad konec světa…?“ V nemocnici, po testech, vyjde lékař a vyvolává jedno jméno. Nejmenší z tvých dětí je blízko u tebe, tahá tě za kabát a říká: „Tati! To je moje jméno!“ Dřív než se vzpamatuješ, vezmou ti tvého syna a ty křičíš: „POČKEJTE!“ A oni odpoví: „Všechno bude dobré, jeho krev je čistá, jeho krev je čistá. Věříme, že má správnou krevní skupinu.“

Za pět minut lékaři vyjdou ven, smějí se a křičí. Je to poprvé po týdnu, kdy vidíš někoho se smát. Nejstarší lékař přichází k tobě a říká:„Děkujeme, pane, krev vašeho syna je čistá, můžeme vyrobit protilátku…“ Zpráva se šíří všemi směry, lidé pláčou a křičí radostí. Znovu k tobě a tvé manželce přichází lékař a říká:„Můžeme s vámi chvíli mluvit?… Jde o to, že jsme nevěděli, že dárce bude dítě. Potřebujeme, abyste podepsali papíry na darování krve. Zatímco čteš papíry, uvědomíš si, že není specifikované množství krve, a ptáš se: „Kolik krve?…“ Lékařův úsměv zmizí a odpoví: „Nevěděli jsme, že to bude dítě. Nebyli jsme na to připravení. Potřebujeme použít všechnu krev!“ Nevěříš tomu a snažíš se oponovat: „Ale…Ale…“ Lékař pokračuje a naléhá: „Nerozumíte, mluvíme tady o léku pro celý svět! Prosím vás, podepište, potřebujeme všechnu krev.“ Ptáš se: „Ale nemůžete udělat transfúzi?“ A odpověď: „Když najdeme další čistou krev, uděláme to… Podepíšete? Prosím! Podepište!!!…!“  V tichosti, bez toho, abys cítil prsty na ruce, která svírá pero, PODEPISUJEŠ.

Ptají se tě: „Chcete vidět vašeho syna?“ Jdeš do sálu první pomoci, kde sedí tvůj syn a ptá se tě: „Tati! Mami! Co se děje?“ Bereš jeho ruku do své a říkáš mu: „Synku, tvoje máma a já tě velice milujeme, milujeme tě a nikdy nedovolíme, aby se ti stalo něco, co není nevyhnutelné. Rozumíš tomu?“ A když se lékař vrátí, říká: „Je mi líto, ale musíme začít, lidé na celém světě umírají…“ Odešel bys? Mohl by ses otočit a nechat svého syna tam, zatímco on ti říká: „Tati! Mami! Proč mě necháváte samotného?“

Týden nato, zatímco pochováváš svého syna, jeden je doma a spí, další nepřišli, protože se chtěli jít raději projít anebo se podívat na fotbalový zápas, další přijdou na pohřeb s falešným úsměvem a tváří se, že je to opravdu nezajímá. Chtěl bys všechno zastavit a křičet: „Můj syn zemřel kvůli vám!!! Zajímá vás to vůbec?“

Často je to přesně to, co Bůh chce říct nám: „Můj syn zemřel pro vás a vy nedokážete pochopit, jak vás milujeme?“

Je zvláštní vidět, jak lehko lidé odmítají Boha a potom se ptají, proč svět je na tom stále hůř. Je zvláštní vidět, jak věříme všemu, co píšou noviny, ale neustále pochybujeme o tom, co říká Bible. Je zvláštní, jak se den co den namáháme, abychom měli co největší majetek na zemi, a nevěnujeme ani minutu tomu, bychom si nahromadili poklady v nebi. Je zvláštní, když někdo říká: „Věřím v Boha“, ale svými skutky dokazuje, že je to jinak. Je zvláštní, jak posíláme tisíce žertů mailem, které se hned rozšíří jako oheň…, ale když pošleme mailem něco, co se týká Boha, lidé si dvakrát rozmyslí, jestli to budou šířit dál. Je zvláštní, jak kruté, vulgární a obscénní scény se svobodně pohybují ve virtuálním prostoru, zatímco rozhovor o Ježíšovi – ve školách i na pracovištích – za to se stydíme. Je zvláštní, že se víc staráme o to, co si pomyslí lidé, než o to, co si o nás myslí Bůh. Je to zvláštní, že? Změníme to? Jediné místo na světě, které můžeme změnit je: sami sebe. A kdyby to udělali všichni, to by bylo na světě krásně!

                                                                            Radost a naději všem přeje Vít Hába, farář

Zpravodaj 1/2016: V církvi letos prožíváme Svatý rok milosrdenství. Tento rok vyhlásil papež František 8. prosince 2015 papežskou bulou, kde se mimo jiné píše: „ Pro církev je to doba opětovného nalezení smyslu poslání, které nám svěřil Pán v den Velikonoc, totiž být znamením a nástrojem Otcova milosrdenství.“

V rámci tohoto roku se v naší farnosti uskuteční duchovní obnova, která proběhne 10. dubna 2016 v místním kostele. Jako host k nám přijede P. Mgr. Slavomír Peklanský, SAC. Od 9:30 hodin bude možnost jít k němu ke svátosti smíření a v 10 hodin bude sloužit mši svatou. Odpoledne pak od 14 hodin bude probíhat program, kde bude přednášet na téma Boží milosrdenství a bude ukončen závěrečnou adorací. Jste všichni srdečně zváni.

Dále nás ve farnosti čeká 1. sv. přijímání, které bude 15. května 2016. Letos přistoupí ke stolu Páně devět dětí. V červenci bude probíhat v Krakově setkání s papežem Františkem. Z naší farnosti pojede jeden účastník.

                                                                                                                         Jitka Omelková

Foto: část obrazu Božího milosrdenství

Zpravodaj 1/2013: Po velké noci starých pastevců a Židů začali jako poslední slavit tento svátek také křesťané. Jeho náplní už nebyla příprava k odchodu na letní pastviny, ani vyhlížení božských znamení pro nastávající období, ani odchod z Egypta. Důvodem k jeho slavení se stala událost z 1. století našeho letopočtu v judském Jeruzalémě, ne náhodou se časově shodující s židovskými Velikonocemi.

Tenkrát tento svátek slavil, ještě po židovském způsobu, i Ježíš Kristus se svými učedníky. Na zelený čtvrtek si připravili beránka a večer jej snědli tak, jak to vyžadovalo jejich náboženství. Z obřadu však odešel jeden z jeho spolustolovníků a čin, který následně provedl, spustil sled neblahých dramatických událostí. Jeho kroky vedly k představitelům židovské velerady, jíž byl Ježíš už delší dobu trnem v oku, a která hledala způsob, jak se jej zbavit. Onen učedník, který hodlal Krista zradit, věděl, kde jej po večeři najde. Zatčení se mohlo uskutečnit kdekoliv, ale Ježíš byl u lidí oblíben, a tak velerada čekala na příležitost, při níž by se jej mohla zmocnit stranou lidského hemžení. Tu zrádce Jidáš znal, právě nastávala. Zašel za představiteli velerady, dostal oddíl ozbrojenců a vyrazil. „Ten, kterého políbím, ten to je, toho zatkněte,“ pravil strážcům.

Mezitím dorazil Ježíš s učedníky na Olivovou horu blízko Jeruzaléma. Sám se šel stranou modlit, učedníci usnuli. Nejbližší z nich, Petra, Jakuba a Jana žádal, aby se modlili s ním, ale i oni opakovaně upadali do spánku. Zůstal sám a úpěnlivě prosil Boha, aby jej zbavil očekávaného utrpení, ale jen, pokud by to Bůh sám považoval za správné. V opačném případě poslušně podstoupí, co je mu souzeno. A blížící se kroky oddílu ozbrojenců mu byl odpovědí. Vzápětí u něj stanul zrádce Jidáš a jakoby na uvítanou jej políbil. Stráž se jej chopila a konec pozemské pouti Krista byl už otázkou hodin.

První „zastávkou“ na této pouti byl dům velekněze. Kolotoč výslechů a bití začal. Člověka by napadla otázka, co tak zlého provedl, když byl bit. Kradl, ničil něčí majetek, ubližoval někomu? Nic z toho. Tak proč byl zatčen?

Výslechy se točily kolem Ježíšova učení. Promlouval k lidu, získával následovníky, kritizoval pokrytce na vlivných místech judské společnosti. A to je problém. Stejný jako dnes. Představitelé judaismu nechtěli přijít o svou moc, to raději odstraní třeba i nevinného. Jakou záminku k tomu našli? Samozřejmě, že ne ve výtržnostech, lotrovinách ani rebeliích. Důvod k jeho odstranění museli nalézt v ne příliš konkrétních náboženských otázkách. „Jsi syn Boží?“, ptali se. „Jak říkáte“, odpověděl Ježíš. „Rouhá se, pryč s ním“, usoudila židovská velerada, kam byl po rozednění Ježíš přesunut. Uvedený důvod Židům postačil.

Ne ovšem římskému správci Judeje, který přese všechnu krutost té doby přeci jenom uvažoval rozumně a žádal pádný důvod k popravě. Hádky ohledně vnitřních náboženských věcí toto kritérium nesplňovaly. To už jsme se přenesli do paláce římského místodržitele, Piláta. Bez jeho souhlasu nemohl být nikdo popraven. Pouze Římané mohli také tento ortel vykonat. Pilát se s úlevou dověděl, že „provinilec“ pochází z Galileje a tu spravuje Herodes Antipas, který také přijel na svátky do Jeruzaléma. Poslal jej tedy soudit k němu. Herodes byl potěšen Pilátovou velkorysostí a možností promluvit si se zajímavým „prorokem“, o kterém toho už hodně slyšel. Ale ani on na něm nenalezl provinění a poslal jej zpátky.

Rozmrzelý Pilát „nabízel“ lidu potrestání Ježíše v naději, že tím Židy uspokojí. Nepochodil, ale přesto jej dal zbičovat. „Snad se lidé ustrnou“, myslel si, „když uvidí zkrvaveného Ježíše“, „ozdobeného“ nadto trnovou korunou zbytečně iniciativními vojáky. Neustrnuli se. A Pilát učinil ještě jeden pokus o Jeho osvobození. Bývalo zvykem pouštět o Velikonocích jednoho vězně. Nabídl jim buřiče a vraha Barabáše nebo Krista. Lid si vybral Barabáše a bezradný Pilát vydal Ježíše k ukřižování.

Zrádce Jidáš tou dobou už opouštěl tento svět oběsiv se. Pilát byl, přese všechnu snahu zalíbit se nadřízeným, přeložen do nepopulární provincie Germánie (tedy do Německa) a tam, u našich sousedů, posléze rovněž spáchal sebevraždu. A co bylo s Ježíšem? Na to si počkáme do příštích Velikonoc. Zvídavější čtenáři, pokud pokračování neznají, si je však mohou přečíst hned. Příběh najdou v Bibli na konci všech čtyř evangelií.

Uvedené události ovlivnily kulturu i společnost. Daly vzniknout slavnému da Vinciho obrazu Poslední večeře Páně, křesťanskému obřadu přijímání, citátu Než kohout zakokrhá – do té doby učedník Petr ztratil kuráž a třikrát Krista zapřel. Pilát, ukázav davu zbičovaného Ježíše, „ozdobeného“ trnovou korunou, pronesl výrok ecce homo – ejhle člověk a poté si na znamení, že nechce s jeho smrtí mít nic společného, umyl ruce.

Neveselé velikonoční události měly však šťastný konec a šťastně a vesele je prožijte i vy, vážení čtenáři.

Ing. Josef Zigáček

Zpravodaj 1/2014:

Loni jsme si připomněli velikonoční události počínaje poslední večeří a konče vydáním Krista k ukřižování. Nyní příběh dokončíme.

Ježíše už čekala jenom cesta na popraviště a ukřižování. Slovo „jenom“ tu však nastávající okamžiky moc věrně nevystihuje. Putování na Golgotu, tak se jmenoval pahorek za městem určený pro popravy, podrobně vykresluje obřad zvaný „Křížová cesta“ se svými čtrnácti zastaveními a zájemci jej mohou absolvovat i v místním kostele. Samotné ukřižování není příjemný úkon a ty, kdo by jej chtěli blíže poznat, jen odkážu na příslušnou literaturu, třeba knihu „Den, kdy zemřel Kristus“. Utrpení na kříži bylo nesmírné. Vojáci nabízeli odsouzencům víno se žlučí nebo ocet, což mělo otupovat vnímání bolesti. Na kříži byla také napsána vina ukřižovaného. V případě Kristově byla dost zvláštní. Žádný zloděj, vrah ba ani buřič, ale „Ježíš nazaretský, král židovský“. Kněžím se tento text nelíbil, ale Pilát jejich stížnosti na něj nevyhověl. Vypadá to, že je rozezlen vyhodil.

Spolu s Ježíšem byli ukřižováni ještě dva lotři. Jeden po jeho levici, druhý po pravici. Ten vlevo se mu vysmíval, ten vpravo měl však přeci jen trochu soudnosti, uznal, že on tam visí oprávněně, ale ten uprostřed nic špatného neudělal a v posledních chvílích života, kdy už není čas na ohledy, „co tomu řeknou lidé“, ani na výmluvy, že to, čím se provinil, nebylo tak hrozné, se jednoduše obrátil k Ježíši a požádal ho, aby si na něj vzpomněl, až bude ve svém království. A Ježíšova odpověď byla obdivuhodná: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“.

V takové chvíli jistě nešlo ze strany provinilce o chladný kalkul typu: „Něco mu navykládám a třeba mi to spolkne, a jestli je to fakt nějaký bůh, tak si snad polepším, za pokus to stojí, horší už to stejně ani být nemůže“. Kdepak. Na kříži už není vhodný čas na kličkování, výmluvy a okolky. Jistě už kašlal na krále, velekněze i Římany, neohlížel se na mínění lidí, ani na to, jak vypadá, nemyslel na výtěžek posledního lupu, na velikost svého majetku, ani na nic, čemu se v životě věnoval. Už zbývalo jediné, říct: „Byl jsem lump, ale, Ježíši, zachráníš mě?“ A povedlo se.

Odsouzenci na kříži umírali i několik dní, ale Ježíš byl po probdělé noci a mučení vyčerpaný natolik, že za několik hodin zemřel. Tradice říká, že byly tři hodiny odpoledne. Jeho skon byl doprovázen zemětřesením, zatměním slunce a dalšími jevy, až i velitel římské stráže prohlásil, že muselo jít o Božího syna. Také se roztrhla chrámová opona, která zakrývala vnitřek velesvatyně, to proto, že byl právě zjednán volný přístup k Bohu pro každého.

Navečer na onen Velký pátek museli odsouzence odstranit z křížů, protože následující sobota byl velký svátek, kdy nesměly být mrtvoly venku. Římský voják se bodnutím do boku přesvědčil, že je Ježíš mrtvý, vyšla z něj kromě krve voda, a dal tělo Josefu z Arimatie, tajnému Ježíšovu učedníku, k pohřbení. Ten jej zabalil do plátna, položil do svého nového skalního hrobu a vchod uzavřel kulatým kamenem. Takový byl tenkrát na Blízkém východě zvyk.

O následující Bílé sobotě se nesmělo nic dělat, byl největší svátek v roce, ale hned v neděli ráno, to je v Izraeli pracovní den, šly některé Ježíšovy učednice, i jeho matka, dodělat pohřební úkony, které v pátek nestihly. Jenže, a to je největší událost Velikonoc, kámen je odvalený, vchod do hrobky otevřený a tělo nikde, jen stočené plátno od Josefa z Arimatie v místě, kde tělo leželo. A to nechal Pilát hrob hlídat, aby snad Ježíšovi učedníci neodnesli tajně tělo, protože Ježíš ještě za svého pozemského života prohlásil, že třetí den vstane z mrtvých. Stráže se však báli andělů, kteří pro Ježíšovo tělo přišli a utekli. Řekli to kněžím a ti je uplatili, aby na veřejnosti tvrdili, že usnuli a ubezpečili je, že když se to doslechne velitel, tak to s ním urovnají.

Ježíš se potom postupně ukázal všem svým následovníkům a začala se rozvíjet nová éra – křesťanství. Proč však musel zemřít? Jednou, na samém počátku lidstva, se jeho první příslušníci Adam a Eva rozhodli uposlechnout Božího nepřítele, Satana. Nechali se obelstít a přistoupili na jeho nabídku, přijmout do svého srdce dobro i zlo. Od té doby umí být každý člověk dobrý i zlý. Někdo víc, někdo míň, ale každý má v sobě obojí. Přijetí tohoto principu však neznamenalo polepšení si, jak sliboval Satan, ale pád, vyhnání z ráje. Cesta zpět je možná, ale jen bez toho zla, které se stalo naší pevnou součástí. A tady přichází Ježíš se svou nabídkou: „Vezmu tvé zlo na sebe a odnesu ho do pekla k Satanovi, kam patří. Stačí jen, když o to upřímně požádáš, jako ten lotr ukřižovaný po mé pravici.“ Že se to už stalo před dvěma tisíciletími a my jsme ještě nebyli na světě, tak jsme to propásli? Ne, nebojme se, to už není naše starost, jak to Kristus zařídí. Máme ovšem ještě jednu možnost. „Zanést“ naše zlo do pekla sami. A už tam zůstat.

Budou Velikonoce, znovu se budou všechny ty události, Kristova oběť a hlavně zmrtvýchvstání připomínat. Už skoro po dvoutisící. Velká noc se však slaví, jak jsme v minulých letech ve Zpravodaji již uvedli, déle. Bible o ní mluví poprvé při odchodu Izraelců z Egypta. Judaismus však disponuje dalšími vyprávěními, jmenují se targumy, Targum pseudo – Jonatan uvádí: „A stalo se na sklonku dní, čtrnáctého nisanu, že přinesl Kain něco z plodů země, semeno lnu, jako oběť prvotin před Hospodinem. A Ábel také přinesl …“
Víte, co ten časový údaj znamená? VELIKONOCE !

Opravdu, starý svátek.

Jako lidstvo samo.

                                                                                                                     Ing. Josef Zigáček

Zpravodaj 3/2015:

Lidé chtějí žít šťastně, spokojeně, ale odmítají použít návod k dosažení tohoto cíle. Návod od Stvořitele člověka. Ten, kdo nás udělal, ví jediný nejlépe, co potřebujeme, abychom byli šťastní. Boží přikázání jsou určena k tomu, aby sloužila člověku, nikdy nejsou obrácena proti němu. Je to tedy návod k dobrému životu od Tvůrce života. Deset základních svobod člověka. Nic, co by ho omezovalo nebo poškozovalo. Kolikrát už mně napadlo, jak by bylo na světě krásně, kdyby se tímto návodem k životu lidé řídili! Škoda, že se neučí ve škole.

Když se člověk obrací proti Bohu, obrací se tím zároveň proti sobě samému. Dnes se vydává špatné za dobré a dobré za špatné. Bláznovství požaduje „právo“ pro své zvrácené jednání. Z dějin je známo, že pohlavní nezřízenost zničila celé civilizace. Ohrožuje spolu s drogami, alkoholem a násilnou činností moderní civilizaci. Sex je oddělen od lásky a považován za předmět konzumu. Nezletilé dívky jsou co nejdříve vedeny k sexuální zkušenosti a pak nuceny k potratu. V takové mládeži jsou rozbity veškeré ideály. Nenarození umírají mlčky, nemají žádné hřbitovy a žádné pomníky. Člověk by chtěl být bohem a manipulovat se životem, rozhodovat si o všem sám. Mentalita západu je zaměřena proti rodině a proti životu. Proto západní společnost vymírá a stěhují se sem národy z východu. Evropa se již nehlásí ke svým křesťanským kořenům, ale bez kořenů nemůže přežít. Podřezává si větev, na které sedí.

Desatero hájí důstojnost lidské osoby, život od početí až do přirozené smrti. Hájí pevnost rodiny, která je pro člověka nepostradatelná a nenahraditelná. Připomíná úctu k rodičům, poctivost a pravdomluvnost. Stanoví den odpočinku (člověk není robot, nemůže stále pracovat). Hned první přikázání nás osvobozuje od strachu z pověr, horoskopů a jiných nesmyslů, které si lidé vymysleli.

Jak tedy zní jeho text?

1. Budeš věřit v jednoho Boha.
2. Nevezmeš jméno Boží nadarmo.
3. Pamatuj, abys den sváteční světil.
4. Cti svého otce i matku, abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nebudeš krást.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nebudeš toužit po manželce svého bližního.
10. Nebudeš toužit po majetku svého bližního.

Desatero znamená zákon života a svobody, pravé svobody, která nikoho nezotročuje.

Jan Pavel II. napsal: „Dodržovat desatero znamená být věrný Bohu. Znamená to ale také být věrný sám sobě, naší pravé lidské přirozenosti a nejhlubším touhám. Než se tato přikázání vytesala do kamene, byla vepsána do srdce člověka jako všeobecně platný morální zákon. V tomto smyslu je desatero jedinou cestou lidstva.“

Velký ruský spisovatel F. M. Dostojevskij prohlásil, že kde není Bůh, veškerá morálka ztrácí smysl; vše je dovoleno. Zlo, které se páchá, je následkem odmítnutí Boha. Jestliže Bůh není, nemá lidský život žádný smysl.

„Velký“ ruský budovatel komunismu V. I. Lenin prohlásil, že pokud chceme zničit národ, musíme nejprve zničit jeho morálku a spadne nám do klína jako zralé ovoce. Soudruh Lenin by měl z dnešního stavu naší společnosti jistě radost (vysoká kriminalita, sebevraždy, alkoholismus, drogy, virus HIV, rozvody, domácí násilí, nezodpovědnost za druhé). To vše je důsledek úpadku základních přirozených morálních hodnot.

Boží zákony nejsou samoúčelné příkazy, ale směrnice ustanovené milujícím Otcem, který pečuje o blaho svých dětí a rozumí nejskrytějším tužbám jejich srdcí.

                                                                                                                                                                    Vít Hába