Nástroje pro usnadnění přístupu

Skip to main content

Autor: Admin Pixelhouse

Naši senioři 3/2022

Jsou prázdniny a dovolené a není co psát. Stačí trochu zavzpomínat a pero už letí po papíře. Začínám perfektní akcí nazvanou „Běh pro Barču“. Pomohli jsme finančně, užili jsme si pěkný den a navíc jsme se s našimi jednotnými tričky, kvůli kterým nás starosta nazval „modré tsunami“, moc líbili. Zároveň bych chtěla pochválit všechny, kteří se na akci podíleli. Bylo to moc fajn.

Taky jsme se jeli koupat do Dunajské Stredy. V termálparku je termální voda s vysokou koncentrací minerálních látek. Jsou zde čtyři vnitřní bazény a šest venkovních. Bylo moc pěkné počasí a všichni jsme odjížděli nadšeni. Takže naše koupání jsme si ještě v září zopakovali.

Některé seniorky vypomohly na hodech, když večer prodávaly vstupenky. A taky pomáhaly v pokladnách na slavnosti vinobraní.

Co máme ještě v plánu? Chystáme spolu s obecním úřadem setkání seniorů a zavzpomínáme na naše Martinské hody. Toto se uskuteční 11. 11. 2022. Věříme, že podpoříte naši snahu a všichni pozvaní se zúčastníte. Pozvánky všem včas rozneseme. A vy si prožijete příjemné odpoledne, kde se setkáte se svými známými, spolužáky a přáteli.

Taky připravujeme vánoční výstavu ve spolupráci s našimi vinaři. Ale zatím je vše v jednání. Tuto výstavu plánujeme na začátek prosince, budeme vás včas informovat. Věřím, že nám opět pomůžete a budete ochotni nám zapůjčit věci, které k vinaření patří. Ať jsou to skleničky, koštýře, starší pres a podobně. Taky bychom chtěli, aby se i mladé hospodyňky pochlubily svými výrobky. Zároveň se jako vždy zapojí i děti a ukáží nám své výtvory.

Přeji všem pěkné dny a těším se na spolupráci s vámi.

Vedoucí seniorů Květa Kopečková, foto: Věra Dřevěná

 

…a trochu poezie

(EV)ROPA

Proč se nedaří

v polarizovaném světě

nalézti příměří?

 

V té spoustě slov

a spoustě jmen

uslyší někdo její sten?

 

Snad, že málo lásky v ní

a málo citu v něm

jak vzbudit se ráno ve světě kryptoměn?

Turnaj starých pánů 3/2022

Zpravodaj 3/2022: Dne 20. 8. 2022 se uskutečnil na fotbalovém hřišti 1. ročník Memoriálu Stanislava Janečka za účasti pěti mužstev, a to z Dolních Bojanovic, Prietržky, Smolinského, Velkých Bílovic a domácích Prušánek. Turnaj se hrál opět systémem 7 +1 každý s každým. Vítězství vybojovali domácí hráči z Prušánek, na druhém místě se umístili hráči z Dolních Bojanovic a třetí místo vybojovali hráči ze Smolinského. Jako čtvrté se umístilo mužstvo z Velkých Bílovic a poslední místo zůstalo tentokrát pro hráče z Prietržky. Všem moc děkujeme za účast a příští rok se snad opět setkáme na 2. ročníku.

Zvláštní poděkování pak patří sponzorům, a to Vinařstvím Chrenka, Stávek a Tesařík. Dále pak Bronislavu Gazdíkovi a Pavlu Přikrylovi a v neposlední řadě Obci Prušánky.

Zbyněk Hromek

Foto: Domácí vítězné mužstvo

SK Podlužan Prušánky – oddíl kuželek 3/2022

Zpravodaj 3/2022: Kuželkáři mají za sebou několikaměsíční soutěžní pauzu. To však neznamená, že kuželna po tuto dobu zela prázdnotou. Právě naopak.

Nejvýznamnější sportovní událostí letních měsíců byl zcela bezpochyby tradiční Memoriál Stanislava Zálešáka. Letošní ročník byl rekordní co do počtu účastníků. V průběhu tří týdnů se na našich drahách vystřídalo bezmála 400 hráčů a hráček, což tento náš turnaj dvojic posouvá mezi vůbec největší turnaje u nás. Kuželkářská veřejnost si naši kuželnu oblíbila. Máme jedny z nejkvalitnějších drah, což se pozitivně odráží v dosahovaných výkonech. Přivítat jsme mohli rovněž desítky zahraničních účastníků. Takovou kuriozitou je pak účast dvou estonských juniorek. Koneckonců ani absolutní vítězové turnaje nejsou české národnosti. Za výkon 1289 poražených kuželek si pohár pro vítěze odvezla rakouská dvojice Matthias Zatschkowitsch a Martin Rathmayer.

Na přelomu srpna a září kuželna patřila amatérským hráčům, kteří si mohli zasoutěžit na turnaji dvojic nazvaném O pohár Regionu Podluží. Turnaj se v novém formátu konal letos poprvé a byl pojat jako příležitost, jak přilákat na kuželnu amatéry i v roční době, kdy halové sporty příliš netáhnou. Z vítězství se nakonec radovali místní zkušení amatérští kuželkáři Petr Zálešák a Jiří Čupr. Přívlastek amatérští však v jejich případě patří spíše do uvozovek.

Před tím, než jsme 16. září vykročili do nového soutěžního ročníku, měli jsme ještě možnost otestovat na domácích drahách svou předsezonní připravenost díky dvěma přátelským utkáním. Soupeřem nám byla slovenská družstva ŠK Železiarne Podbrezová a TJ Rakovice, která jsou stálými účastníky česko-slovenské Interligy mužů. Obě utkání jsme prohráli, což bylo s ohledem na kvalitu soupeřů pochopitelné, ale nabídli jsme alespoň našim příznivcům parádní podívanou na kuželkářské umění hráčů špičkových kvalit.

A jaké jsou naše vyhlídky do nové sezony? A-tým mužů v prvních dvou utkáních ukázal, že ve 2. lize rozhodně nechce hrát druhé housle. Nejprve výhrou 7:1 vyloupil Vsetín a v následujícím domácím zápase zvítězil rozdílem téměř 300 kuželek nad soupeři z Rychnova nad Kněžnou. Dvě kola, dvě výhry. Ale sezona je dlouhá a těžké zápasy teprve před námi.
B-tým se pak s ohledem na loňské umístění v Jihomoravském krajském přeboru 1. třídy nemusí tajit ani postupovými ambicemi. Tak uvidíme.

za oddíl kuželek Lukáš Hlavinka

foto: Přátelské utkání Prušánky – Podbrezová

SK Podlužan Prušánky – oddíl šachu 3/2022

Zpravodaj 3/2022:  Šachový tábor Vřesovice 2022

Přes léto proběhl již 37. ročník letního šachového tábora, který byl jako každoročně opět pořádán na turistické základně ve Vřesovicích u Kyjova v termínu 13. – 27. 8. 2022. Jak je již zvykem, během prvního týdne se šachy trénují a učí. Nováčci zvládají základy šachové hry a zkušenějším táborníkům se věnují na cvičeních nebo přednáškách kvalitní trenéři. Druhý týden pak probíhá několik šachových turnajů, ve kterých své nově nabyté zkušenosti mohou děti zužitkovat.

Táborový program však nebyl zaplněn jen šachovou hrou, ale také příběhem, v němž Sherlock Holmes řešil neobjasněné krádeže a vraždy. Děti se neustále bavily mnoha hádankami a logickými rébusy. A samozřejmě se i sportovalo! Proběhly zápasy nejen mezi oddíly, ale vyhodnocovaly se i individuální soutěže. Z Prušánek se tábora zúčastnilo šest dětí: Patrik Šimčík, Ondřej Koller, Lukáš Váňa, Jakub Weissberger, Tomáš Weissberger a Jakub Sláma. Nejlépe se našim mládežníkům vedlo v rapid turnajích, kde v prvním z nich Ondřej Koller obsadil třetí místo (se ziskem 5,5 b) a v druhém turnaji se umístil na místě prvním
(6,5 b). A navíc na druhém místě skončil Jakub Sláma (5,5 b).
Závěrem bychom chtěli informovat zájemce z řad dětí, že šachový kroužek započal svoji činnost a koná se každé úterý od 15 hodin v šachové klubovně pod Domem s pečovatelskou službou. Noví zájemci jsou srdečně zváni.

Taťána Šeráková, SK Podlužan Prušánky – oddíl šachu

Zprávičky z farnosti – Charita má sto let

Zpravodaj 3/2022

Charita je nejstarší dobročinná organizace s celostátní strukturou v České republice. Je největším poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb. Síť tvoří asi 300 Charit různé velikosti, aby mohla pomáhat potřebným v místě, kde žijí. Postupně se profesionalizovala, aby mohla vykonávat své nejvlastnější poslání: poskytovat odborné zdravotní a sociální služby k prospěchu celé společnosti. Každoročně pomáhá téměř 180 tisícům lidí u nás a její humanitární pomoc a projekty rozvojové spolupráce přispívají ke zlepšení kvality života lidí na čtyřech kontinentech. V Charitě pracuje více než 8800 zaměstnanců a spolu s desítkami tisíc dobrovolníků podává pomocnou ruku těm, kteří si sami neporadí – kvůli nemoci, stáří, hendikepu, dluhové pasti nebo sociální nouzi.

Komu pomáhá? Jsou to nemohoucí, hendikepovaní, děti, nemocní, lidé bez domova, sociálně vyloučení, osamělí, senioři, rodiny v tísni. Zavedla i domácí péči, aby pacienti a senioři mohli zůstat doma, hospicové služby, aby nevyléčitelně nemocní netrpěli a mohli zůstat se svými blízkými až do konce svého pozemského života. Také je to účinná pomoc při povodních, tornádu apod. Nyní je to také pomoc lidem prchajícím před válkou na Ukrajině. A stále pokračuje snaha o oddlužení těch, kteří se ocitli v dluhové pasti. Patří sem i druhé kolo Milostivého léta, které právě probíhá. Charita není organizace jako každá jiná. Svou službu vykonává jménem církve. Když Charita pomáhá, nikoho se přitom ale neptá, zda chodí do kostela, nebo jaký má názor na svět. Zjišťuje, čím může konkrétnímu člověku za daných okolností nejlépe pomoci. Pořádá Tříkrálovou sbírku, nejrozsáhlejší sbírkovou akci u nás.

  1. září je Den Charity. Charita stojí na straně slabých a odstrkovaných. Snaží se, aby život byl snesitelnější a lidštější. Přejme jí do dalšího století její činnosti hodně sil, zdraví a hodně ochotných pomocníků!

 

Vít Hába, farář

Vzpomínka na náboženství

Zpravodaj 3/2022

Nevím, kam až sahá tradice výuky náboženství, ale já patřím k pamětníkům, kteří chodili do náboženství v době komunistické éry, i se všemi důsledky, které to obnášelo. Pravda je, že v osmé třídě (tehdy byla jen osmiletka) jsme z 38 žáků zůstali jen dva, ale nikdy jsem toho nelitovala. V 90. létech chodilo do náboženství až 150 dětí, proto byla také zřízena pro tyto účely samostatná učebna. Loni to bylo údajně kolem 40 dětí, což pořád není málo.

Dodnes si vzpomínám na příběh, který nám vyprávěl tehdejší vyučující p. František Kozár. Byl to příběh kněze Maxmiliána Kolbeho, který se v koncentračním táboře obětoval za otce od rodiny a šel místo něj do tzv. bunkru smrti. Ano, někdo může namítnout, že výuka náboženství není potřebná k tomu, abychom z naších dětí vychovávali slušné lidi, ale hodnoty, které v životě vyznáváme a podle nich pak jednáme, se také nevaří úplně z vody. A náboženství je jedna z možností, kde se tyto hodnoty učí děti nějak vstřebávat. Jako je například v příběhu Maxmiliána odvaha a obětavost pro druhé.  Znalost desatera není určitě nikomu na škodu. Neuvědomuji si, ve kterém předmětu se těmto morálním hodnotám věnuje nějaký čas. To, čím si člověk kultivuje svoje svědomí, si volí každý sám. Jsem moc ráda, že výuka náboženství na naší škole je. A shodou okolností paní lektorku znám jako svoji bývalou kolegyni a vím, že se bude snažit dětem předávat jenom to nejlepší.

Farnice Jitka Omelková

Čteme z prušánecké kroniky 3/2022

Zpravodaj 3/2022

Dne 13. července 1924 přišla do Prušánek zpráva o tragické smrti našeho rodáka a odvážného letce Tomáše Kalinovského. Tragicky skonavší se zúčastnil nějaké slavnosti v městě Čelákovicích u Prahy, kdež byly předváděny letecké výkony. On rovněž vsedl na letadlo s jistým továrníkem (vlastníkem toho letadla) a vznesl se do vzduchu. Při vzletu nešťastnou náhodou zavadil letadlem o vysoký topol, přičemž ihned vybuchl, motor začal hořet a  letadlo se zřítilo do řeky. Letec Tomáš Kalinovský uhořel a ještě se utopil. Jeho společník byl těžce zraněn do hlavy. Lidé, kteří mu přispěchali na pomoc, vytáhli z řeky rozbitý aeroplán a v něm mrtvolu nešťastného Tomáše Kalinovského. Světovou válku přetrpěl, ústup přes Rusko a Sibiř jako legionář bez pohromy překonal a teď jako střelený sokol padá z nemalé výšiny k zemi, či vlastně do vody. Mnoho letů provedl, též několikrát proletěl nad svojí rodnou obcí a tomu všemu udělala tragická smrt konec. Odpočívá na čelákovickém hřbitově. Čest budiž jeho památce. Budiž mu země lehkou.

Dne 16. července roku 1924 byl pověřen občan Petr Ivičič – člen obecního zastupitelstva, aby převzal psaní obecní pamětní knihy v Prušánkách. Petr Ivičič tuto funkci přijímá a slibuje, že ji bude v pořádku vykonávati.

Dne 3. srpna roku 1924 byl pronajat obecní hostinec veřejnou dražbou za 6.100 kč ročně. Hostinec „vynajal“ František Slabák z Čejče na Moravě.
Počátkem letošního školního roku byla z obecní kanceláře zřízena nová učírna pro děti.

Na žádost cukrovarnického syndikátu v Hodoníně byl obecním výborem povolen sklad na řepu za humny u Kuffnerového dvora a bylo tam svezeno 28.000 q řepy, co v Prušánkách ještě nikdy nebylo.
Letošního roku se vyskytlo na polích veliké množství myší, které dělají velké škody. Byla učiněna opatření proti těmto škůdcům.
Roku 1924 byl 28. říjen slušně oslaven. Občane se shromáždili u obecního úřadu, odtud za doprovodu místní kapely se šlo do kostela a pak zpět ku škole, kde byla od jedné žačky odříkána pěkná deklamace. Pak následovala píseň „Bývali Čechové“. Po zpěvu měl velmi pěknou přednášku učitel Páč z Břeclavi. Po přednášce zahrála hudby státní hymny a po krátkém proslovu pana starosty Jana Maděryče byla slavnost ukončena.
Dne 19. listopadu roku 1924 byla zaslána agrární bankou v Břeclavi vyhláška do naší obce ohledně částečné parcelace Kuffnerového dvora v Prušánkách. Vyhláška zněla:
„ Kuffnerův cukrovar v Břeclavi dobrovolně rozprodává tyto pozemky: Padělky, Úzké Díly nad Vsiskem, Čtvrtky, Nadnechory, Žejdlíky, Úlehla a Nové, od Nových Louky, úzké Díly nad rybníkem, Louky od žižkovských hranic, krajní Nivka.“ Později k tomu byly přidány široké Díly nad rybníkem a dva Díly za humnama nad kostelem. Podsedky byly ponechány při dvoře. Jenom spodky byly vzaty do parcelace. Na vyhlášce znělo, že se bude postupovat dle norem stanovených pozemkovým úřadem.
Když byly vyhláška vyvěšena, tak ihned svolala místní domovina schůzi do obecního hostince. Avšak na této schůzi se nikdo nic nedozvěděl. Vyhláška byla všem přečtena, předseda domoviny prohlásil, že se o svojích členů postará, čímž byla schůze ukončena.
Za několik dní byly v hostinci u Jenofefy Škápíkové vypisovány přihlášky na půdu, ale jenom pro členy domoviny. Pro ostatní občany byly vypisovány přihlášky na půdu v obecní kanceláři.  Domovináři si všichni vyplňovali přihlášky , že chtějí půdu do vlastnictví. Avšak v obecní kanceláři byly povětšině psány přihlášky že uchazeči chtějí půdu jenom do nájmu. To byla veliká chyba, neboť do nájmu se žádná půda nedávala a nikdo se o to nestaral, aby tyto přihlášky byly opraveny. Tímto pozbyli uchazeči, kteří chtěli půdu do nájmu, úplný nárok na půdu. Bylo z toho dosti křiku a nadávání, ale nebylo to nic platné. Uchazeči o půdu z Moravské Nové Vsi rovněž si podali přihlášky na půdu z Kuffnerového dvora v Prušánkách.
Dne 18. prosince 1924  vypukl oheň ve stolářské dílně mistra Františka Benáčka č. 222. Oheň byl zaviněn neopatrností dělníků v dílně pracujících. Škoda způsobená požárem jest odhadnuta na 15.000 kč. Postižený nebyl vůbec pojištěn.

Reportáž: Jak jsem odšlapal Míle…

Zpravodaj 2/2023

Někdy v roce 2013 jsem viděl v televizi filmový dokument ze závodu 1000 Miles Adventure, tehdy již ze třetího ročníku. Je to přesně typ té akce, která je mi hodně blízká a kterou bych chtěl někdy zažít. Jenže jde o nejtěžší cyklistický závod svého druhu v Evropě, tak mě myšlenky na absolvování tohoto podniku rychle přešly… Nicméně každý následující rok vznikal nový dokument z právě proběhnutého ročníku a já v tom „lítal“ čím dál víc. Nakonec uběhlo pár let a téměř v padesáti jsem dostal konečně odvahu a zkusil se přihlásit. Řekl jsem si, že pokud to tak půjde dál, za pár let už na to nebudu mít. Takže nastal Silvestr a přesně o půlnoci, kdy se spustila registrace a kdy ostatní vítali příchod roku 2022, jsem klepal na klávesnici dost rychle na to, že se mi to povedlo. Jedná se o přejezd především na horském kole (jsou i chodci a koloběžkáři) z Nové Sedlice na východě Slovenska u ukrajinských hranic až do Skalné u Chebu u německých hranic. Jde o závod bez jakékoliv podpory, vede vlastně jen horami, cestami necestami a pro bikery je asi 1630 km dlouhý. I přesto se kapacita 150 volných míst zaplnila za minutu a něco po spuštění registrace. Takže první úkol splněn. A vlastně ihned mou velkou radost vystřídala obava, do čeho se to chci pustit. No, za storno poplatek, který se samozřejmě s blížícím se startem zvětšuje, se můžu odhlásit vždycky. Náhradníků je dost…

V druhé polovině června jsem už měl ale vše nachystáno. Natrénováno téměř nic, ale tady prý rozhoduje především hlava. Navíc nejedu závodit, ale užít si to, tak to půjde. Druhého července v Olomouci nastupuji do speciálního vlaku, který většinu závodníků odváží na východ Slovenska někam za Košice. Na samotný start nás už pak vezou autobusy. Už ve vlaku však zjišťuji, že je něco špatně. Všichni mluví jen o tom, kdo absolvoval kolik závodů, kdo kde absolvoval nějaký ultramaraton, kdo má najeto kolik tisíc kilometrů a že denně počítají minimálně se 150 až 170 kilometry a třeba jen třemi hodinami spánku. A věkem už si mezi ostatními také připadám skoro jak veterán. Takže trochu mimo mou realitu. Naštěstí se později ukázalo, že pár lidí mně podobných přeci jen odstartovalo. V neděli 3. července 2022 ve tři odpoledne zazněla startovní siréna a já si hned po třech kilometrech připsal jedno prvenství. Nikdo jiný dřív defekt neměl. To to hezky začíná. Navíc po 22 km volám ještě s jedním koloběžkářem záchranku pro dalšího koloběžkáře, který si hned na úvod zlomil při sjezdu klíční kost. Takže už po 22 km mám ztrátu na čelo závodu skoro dvě hodiny. Ale pořád jsem na tom líp než zmíněný koloběžkář, pro kterého závod skončil.

Foto: Hromadný start v Nové Sedlici

První větší nástrahou byly dva brody. Nejprve přes řeku Laborec a o chvilku později přes Ondavu. Vzhledem k tomu, že na východě Slovenska už tři měsíce nepršelo, proběhlo to celkem v klidu. Ani jsem se moc nenamočil. Navíc výhodou bylo, že startovní pole ještě nebylo úplně roztrhané, takže ti přede mnou mi ukázali, kudy v pohodě projít. Slabší proud a vody maximálně do pasu. Důležitým místem na trati byla po 170 km chata Hrešná. Odtud jsme se totiž až po Trenčín pohybovali v „medvědím“ území. To znamenalo, že jsme se mohli pohybovat pouze od šesti ráno do devíti do večera. Navíc, spát můžeme pouze v obydlené oblasti. Porušení čehokoliv mohlo znamenat velkou časovou penalizaci, nebo i diskvalifikaci. Kontrola byla od pořadatelů jednoduchá. Všichni vezeme trackery, takže pořadatel kdykoliv vidí, kde zrovna jsme a jak rychle se pohybujeme. Navíc celou projetou trasu musíme nahrávat na navigaci a pak v cíli odevzdat pro zpětnou kontrolu (týden před startem závodu jsme každý obdrželi trasu, kterou si musíme nahrát do navigací a jedeme přesně podle ní. Té hromadě šílených cestiček se tedy vyhnout nedá). Myslel jsem, že mě zmíněné medvědí omezení bude zdržovat. Záhy jsem pochopil, že vůbec. Byl jsem téměř každý večer tak vyčerpaný, že jsem od osmé večer nemyslel na nic jiného, než že si lehnu. A bylo mi jedno kam, hlavně ať ležím… Na rozdíl od spousty závodníků já medvěda vůbec nepotkal. Možná i kvůli rolničkám, které jsme měli povinně přivázané na řídítkách. Málem jsem z nich zblbnul. Za medvědím zákazem šli okamžitě do batohu… Ale než jsem je mohl schovat, musel jsem přejet i Spiš, část Nízkých Tater, Velkou Fatru s nejvyšším bodem na trati Krížnou (1574 m) a Strážovské vrchy. Jen nevím, jestli slovo přejet je úplně správné. Kopců jsem tolik neviděl snad ani v Alpách, každou chvilku mi navigace ukazovala sklon přes 20 % (rekord 29 %), převýšení přes 3000 výškových metrů za den bylo vlastně normální. Ale to by nebyl až takový problém. Problém byl v kvalitě cest. Všude samý kořen, šutr, klestí… Takže neustálé tlačení těžkého kola.

Foto: Při sjezdu z Krížne ve Velké Fatře

Vrchol všeho byly Strážovské vrchy. Tolik bláta jsem v životě neviděl. Tam jsem kolo tlačil i z kopce a připadal si jak na ledě. Po úzkých cestičkách někde v roští jsem chodil vlastně bos. Jak jsem zvedl nohu, bota zůstala v blátě. Ještě že jsem měl to kolo. Měl jsem se o co opřít. Když teda zrovna nepodklouzlo. No, kdybych se pohyboval rychleji, ušetřil bych si to. Být tam o dva dny dřív, ještě tam to bláto nebylo. Na druhou stranu, zadek jsem měl už tak rozedraný, že jsem byl vlastně rád, že na tom kole nemusím sedět…

Šestý den jsem se dostal k Trenčínu, kde byl první checkpoint. Taková povolená podpora od pořadatelů. Dostal jsem kofolu, nějaké to jídlo, mohl seservisovat kolo. Ale to nebylo nutné. Prozatím. Ještě před tím na mě čekal brod přes řeku Váh. Tady už bohužel nikdo ze závodníků nebyl, takže poraď si sám. Byla tam jen hromada pořadatelů s foťákama a ti radit nesmí. Prošel jsem až na druhý pokus, když při tom prvním jsem se málem utopil a v tom proudu skoro přišel o kolo. Při druhém jsem se zase téměř srazil s vodákama. Nicméně přihlížející pořadatelé se dobře bavili. A já vlastně taky.

Foto: Problémy při brodu Váhu u Trenčína

Foto: Setkání s vodáky při brodu Váhu

Pak jsem vyrazil do Česka. Na Javorníku jsem překročil hranice. Ale ještě než se to stalo, dvakrát jsem stihl píchnout a trochu si odlehčil od drátů v zadním kole. Doufám, že s těmi, co mi v kole zbyly, dojedu aspoň do Vizovic do servisu. On to ale nebyl problém. To bláto, které bylo ve Strážovských vrších se nakonec ukázalo jako hračka. Vizovické vrchy to ještě překonaly. Chodím jen pěšky a strašně nadávám. Ale aspoň jsem kolo dostal do servisu a nerozbil ho úplně. To mělo přijít později…

Foto: Při sjezdu v Hostýnských vrších

V Nízkém Jeseníku, někde za vodní nádrží Kružberk, z ničeho nic šlapu naprázdno. A ono ejhle, ořech v zadním kolem se rozsypal. Nevydržel nápor kopců a bláta. Takže, když to napíšu hodně stručně, následoval pochod 40 km do Bruntálu a oprava kola. Jako zázrakem z toho bylo jen dvacetihodinové zpoždění, když mi neskutečným způsobem pomohli dva lidi. Jen si mám prý příště pořídit normální kolo, aby se na to daly sehnat rychle díly…

Devátý den přišel šok. Pozdě večer jsem dorazil do druhého checkpointu, který byl zároveň vyhlášený i jako cíl 500 mil pro ty, kteří už toho měli dost. Anebo nechtěli obětovat víc dovolené. Skoro všichni ti, se kterými jsem se tak nějak mohl rovnat, řekli dost. A co teď? Už jsem toho měl fakt plné zuby, ale protože jsem akci zároveň pojal jako dobročinnou, nějak jsem si nedovolil nepokračovat. Ale padlo to na mě. Od této chvíle bylo jasné, že nepotkám skoro nikoho. Zatnul jsem zuby, zapomněl na zadek (protože bolest kolene bolest zadku přehlušila) a pokračoval přes Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory a Broumovsko do Krkonoš.

Foto: Vrchol Brousek v Králickém Sněžníku

Těšil jsem se, jak se projedu po českých horách. Spletl jsem se. Když už byla konečně cesta širší než 30 cm a dalo se v ní aspoň trochu jet, kamarádi lesáci při odklízení po kůrovci všechny zbytky naházeli přímo do cesty. Neskutečné! V Krkonoších to tak nebude, tam to pojede! Myslel jsem si. Z Výrovky do Špindlu to bude určitě parádní sjezd! Nebyl. Pěší turistická cesta (nic neobvyklého v tomto závodě) vedla 1. zónou národní parku a tam se na kole nesmí. Celý kopec směrem dolů až do Špindlu tedy vedu kolo vedle sebe. Aspoň, že tentokrát nebude problém s hospodou, které jinak velmi úspěšně míjím. Teplé jídlo chybí, tak si dám dvě! Zase omyl. Dal jsem si jedno, nechal tam skoro čtyři stovky a byl rád, že jsem něco teplého snědl…

Foto: Celkem normální cesta plná klestí

Přes další hromady klestí v cestách jsem se proploužil do Lužických hor, které byly ale nádherně jezdivé. České Švýcarsko jsem stihl projet ještě před tím, než tam začalo hořet a pomalu se blížil k cíli.

Foto: V Českém Švýcarsku

V cestě stály Krušné hory. Na Klínovec jsem sice šlapal v neskutečných 38 stupních ve stínu, ale byl to poslední větší kopec. Alespoň jsem si to myslel. Večerní dlouhé a prudké stoupání z Kraslic kamsi do nebe mě už ale nemohlo rozhodit. Do cíle mi chyběla jedna noc a 45 km. Dostavila se euforie. Byla to neskutečná dřina, ale bylo to  krásné. A ta krajina, radost pohledět!  Slovensko i Česko jsou nádherné země.

Dojezd do cíle, kde na mě po osmnácti dnech čekala manželka, děti a sestra byl radostný a smutný zároveň. Těšil jsem se na blízké, ale zároveň na mě přišla lítost, že to všechno končí.

Foto: V cíli

Moto závodu: „Dílčí osobní vítězství, dosažení vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, pocit pokory, úcta k soupeři i přírodě, sebepoznání, strach, euforie, radost, bolest a hlavně velké dobrodružství!“ jsem prožil ve všech bodech. To vše ve výsledném čase 16 dní, 19 hodin a 28 minut. Navigace se mi zastavila na 1 681 km (včetně bloudění, zajížděk k obchodům apod.) a nastoupal jsem přes 38 000 výškových metrů. Vše o závodě a případně se zkusit i přihlásit je možné na stránkách: www.1000miles.cz . Vřele doporučuji. Já, pokud zdraví a okolnosti dovolí, to zkusím určitě ještě jednou. Nově existuje i jižní trasa, která vede nedaleko Prušánek, a to je velké lákadlo!

Petr Tlach

Běh pro Barču – ohlédnutí

Běh pro Barču (Zpravodaj 2/2022)

Nápad zorganizovat charitativní běh pro Prušánky se rodil od loňského června a původně měl mít jakýsi symbolický význam a vzbudit u lidí zájem o sport jako prevenci v proti boji s rakovinou. Vůbec se neuvažovalo v počtech, které jsme měli možnost vidět při realizaci projektu. Doufali jsme, že se zúčastní maximálně třicet účastníků, a i to bychom považovali za velký úspěch. Kdyby nám někdo řekl, že jen běžců bude kolem dvou set a přihlížejících dalších tři sta, asi bychom se tomu jen lehce pousmáli.

Nápad začal nabírat konkrétní podobu od ledna letošního roku a původní realizační tým ve složení Jenda Římský, Jaromíra Nováková a Martin Novák se začal pravidelně scházet – pochopitelně u dobrého vínka – a navrhovat, jak nápad uvést ve skutek. Oslovili jsme starostu obce Luboše Zahradníka, sponzory, ambasadora skupiny „Rozběháme Břeclav“ Martina Daneše, kamarády a známé o pomoc a najednou si uvědomili, že projekt nám velice rychle roste před očima a vyžaduje daleko větší přípravu a podporu, než s jakou jsme na začátku počítali.

Asistentů bylo kolem čtyřiceti a míra solidarity všech zúčastněných, včetně těch, kteří se účastnit nemohli, byla pro nás ohromující. S vybranou částkou ve výši přes 210 tisíc korun nepočítal nikdo a radost, kterou jsme všichni z této akce prožívali, nelze slovy popsat. Člověk si tak nějak v euforii opět připomenul, že v každém z nás dřímá bytostná potřeba pomoci druhému, protože ve výsledku se tato pomoc vrací zpět v různých podobách – duchem pospolitosti, radosti, dobrého pocitu z něčeho, co přesahuje naše každodenní starosti a životní zápasy. Jak říká matka Tereza: „Když nemůžeš pomoci 100 lidem, pomoz alespoň jednomu“. A ta radost, která z této pomoci pramení, je důvodem, proč všichni, kdo se akce zúčastnili, mají chuť si ji opět za rok zopakovat.

Za realizační tým Běh pro Barču Martin Novák, foto Vojta Sukup

 

Poděkování

Chtěli bychom i touto cestou poděkovat všem, kteří tuto nádhernou akci vymysleli, zorganizovali, podpořili nebo se jí aktivně zúčastnili. Překvapila nás spousta dobrovolníků, mraky běžců i přihlížejících. Akce to byla velice emotivní a zdálo se, že nejenom pro nás. Panovala na ní přátelská a velmi srdečná atmosféra.

Všem vám moc děkujeme.

Barčini rodiče – Katka a Jenda Formanovi

Foto: popis: Neurorehabilitace Klimkovice, srpen 2022 – částečně hrazená z Běhu pro Barču

Slovo starosty 2/2022

Vážení a milí spoluobčané,

ani jsme se nenadáli a je tady léto a s ním toužebně očekávané prázdniny. Téměř všichni jsme připraveni vyrazit za odpočinkem, turistikou, koupáním, za vším, na co se celý rok těšíme a co nás baví. A především naše děti. Konečně je to po dvou letech bez jakýchkoliv omezení a o to více si to můžeme užít.
Dovolte mi jen stručnou informaci o tom, co se v naší obci událo za posledních pár měsíců a co nás ještě čeká. Především je to rekonstrukce a rozšíření naší mateřské školy, kde intenzivně probíhají práce tak, aby v září tohoto roku měly naše děti tyto prostory plně k dispozici. Na místě starého školního bytu byla postavena bytovka se dvěma novými byty. Byla dokončena další etapa rekonstrukce chodníků v obci včetně tzv. Zimákovy uličky a byla postavena nová cyklostezka směrem na Moravskou Novou Ves. Tuto cyklostezku jsme vybudovali po hranici našeho katastru a bude navazovat dále na Moravskou Novou Ves. Bohužel má toto pokračování zpoždění, neboť, jak známo, byli naši sousedé před rokem zasaženi živelnou pohromou a mnoho plánů se tzv. úplně „převrátilo naruby“. Doufáme ale, že bude tato akce dokončena nejpozději v roce 2024.
Další projekty se intenzivně připravují. Je to výstavba nových bytových domů s plánovanou kapacitou 48 bytů ve Vrbičkách včetně cest a inženýrských sítí. Projekt je téměř hotov, momentálně v procesu vydání stavebního povolení. Další objektem čekajícím na rekonstrukci je tzv. chasák, kde taktéž probíhá proces přípravy projektu na stavební povolení. Velmi podobně je na tom také další velký projekt „multifunkční hřiště u koupaliště“ (parkur, pump track a dětské hřiště), kdy máme zpracovanou studii a zadán projekt pro stavební povolení. U těchto projektů je nutná podmínka platného stavebního povolení, tzv. projekt připravený „v mašličkách“, aby bylo do budoucna možné zabezpečit financování prostřednictvím vhodných dotačních titulů.
Proběhlo také několik kulturních akcí. Bylo to Májové zpívání, Hezký den v areálu za kostelem a besídka naší Hudební, taneční a výtvarné školy tamtéž. Děkuji všem účinkujícím, organizátorům a samozřejmě návštěvníkům. Moc se to povedlo. V přicházejících třech měsících se můžeme těšit na hasičské závody, krojované hody, zarážání horytradiční vinobraní.
Vážení a milí spoluobčané, přeji vám, abyste nadcházející letní dny využili k nabytí nových sil ve společnosti rodiny a přátel.

Přeji nám všem zdraví, bezpečí a klid.

Váš starosta