Zpravodaj 2/2015:

U příležitosti 70. výročí ukončení hrůzné II. světové války a osvobození naší vlasti od fašistické nadvlády a teroru je nutné si připomenout, že o poražení fašismu se svou odbojovou činností zasloužili také občané naší obce, kterým patří tyto čestné vzpomínky. Činnost protifašistické ilegální organizace KSČ Moravská rovnost a dalších skupin Moravské rovnosti v širokém okolí byla velmi rozsáhlá a významná a v historii protifašistického odboje hrála důležitou úlohu. Je možné uvést jen zlomek aktivit a nebezpečných sabotážních činů a akcí odporu. Podařilo se vytvořit pevnou základnu členů, spojek a spolubojovníků. Jen díky přísné konspiraci, ukázněnosti všech členů skupiny, nebyla tato činnost v Prušánkách nikdy vypátrána a vyzrazena.

Prvním ilegálním vedoucím v Prušánkách byl Cyril Řehánek. Po jeho zatčení gestapem převzal vedení František Imrich z domu čp. 288 v Prušánkách. Již od roku 1940 se prostřednictvím Františka Imricha, jeho bratra Martina Imricha z Josefova a Vojtěcha Sejáka dostává do rukou členů ilegální tisk. Nejdříve Hlasy z podzemí, později list Moravská rovnost. Je těžké vyjádřit, jak důležitou roli v době okupace tisk hrál a v jakém nebezpečí se kolportéři nacházeli.

V roce 1942 došlo ke sloučení ilegálních odbojových skupin Prušánky a Josefov. Od vedení byly dány organizacím pokyny k budování bunkrů – krytů. V Prušánkách a Josefově jich bylo vytvořeno několik. Sloužily jako úkryt osobám, po nichž pátralo gestapo nebo uprchlíkům z koncentračních a zajateckých táborů. V roce 1943 se ilegální skupina připravovala na partyzánskou činnost. Z příkazu vedení bylo navázáno spojení se zajateckým táborem v Rakousku u Hauskirchenu, kde byli vězněni a nasazeni na těžké práce sovětští důstojníci a vojáci. Úkol, některé z nich přivést a jako zkušené bojovníky zapojit do zdejších ilegálních skupin, byl splněn. V lednu 1944 byl do Prušánek převeden sovětský důstojník, Gruzínec Ivan Demetrašvili z Tbilisi, posléze byli do organizace přivedeni další dva důstojníci – Pavel Holandov z Běloruska a Sadych Sadychov z Baku. Přechodně byli ukrýváni v Prušánkách u Františka Imricha, Josefa Imricha a v Josefově u Martina Imricha a Vítězslava Dřevěného a dalších spolehlivých členů.

V roce 1944 navázali vedoucí Moravské rovnosti přes kapitána Františka Foukala z Fryštáku kontakt s československou partyzánskou brigádou Jana Žižky, které později velel major Murzin. Kapitán Foukal několikrát navštívil vedoucího Imricha s úkolem, aby projednali ilegální práci sovětských důstojníků a jejich zapojení do partyzánské činnosti.

Moravská rovnost zásobovala partyzány potravinami, které jim dodávala až do krytu.

Čas běžel a v únoru 1945 dostaly události rychlý spád. Skupina Moravská rovnost byla požádána o pomoc v souvislosti s parašutistickým výsadkem Clay – Eva z Anglie, který se ocitl v krajní nouzi a nebezpečí. Jejich úkryt v Tvrdonicích byl totiž vyzrazen a velitel Antonín Bartoš byl gestapem přepaden, zastřelil jednoho příslušníka gestapa, dva těžce postřelil a při přestřelce byl sám zraněn. Po dohodě s vedením organizace byla paraskupina
i s vysílačkou umístěna v odbojové skupině Moravská rovnost v Prušánkách. Paraskupinu tvořili velitel Antonín Bartoš, četař Jiří Štokman – šifrant a četař Čestmír Šikola – radista. Byl jim vyhledán úkryt a umožněno vysílat, byli umístěni v rodinách členů zapojených do činnosti organizace Moravská rovnost. Nejdéle se vysílalo z domu Vítězslava Dřevěného z Josefova. Byly vysílány informace vojenského a hospodářského charakteru, většinou jim je přinášeli členové a spojky ilegální skupiny. Přejímala je zpravodajská služba v Londýně. Touto cestou byl žádán i shoz zbraní pro zdejší odbojové skupiny, shoz však nebyl nikdy uskutečněn. Díky Rudé armádě, která se rychle blížila, gestapo už nemělo čas, sílu a prostředky k připravovaným represáliím, útoku proti parašutistům a Moravské rovnosti. V případě prozrazení hrozilo obcím, jejichž občané byli do tohoto odboje zapojeni, vyhlazení.

Během válečných let se na práci v ilegalitě podíleli z Prušánek a Josefova zejména následující občané:

Cyril Řehánek, František Imrich č.p. 288, František Imrich č.p. 538, František Mazuch, Marie Kalužová, František Kaluža, Vojtěch Seják, Josef Imrich, Josef Svoboda, František Svoboda, Pavel Řehánek, František Rampáček, Jakub Řehánek, Václav Šimek, Jakub Zálešák, František Kovařík, František Soukup a z Josefova Martin Imrich, František Turek, Vítězslav Dřevěný, Jaroslav Rabušic, Marie Dřevěná a Antonín Čech. Ke konci války se do odboje zapojil také místní kněz P.Josef Vaněk.

Všichni výše jmenovaní odbojáři a jejich rodiny si určitě zaslouží aspoň tuto skromnou připomínku a naši úctu a vděk za statečnost, odvahu a vlastenectví.

Informace byly čerpány z publikací: Josef Blažek: Jak jsme bojovali proti fašismu
Radimír Kunc:Clay-Eva volá Londýn
Kroniky obcí regionu Podluží
Paměti rodiny Imrichů

Zpracovala Blažena Imrichová, Prušánky

Zpravodaj 2/2015:

Jedna nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Vojáci umírají na frontě od těžkých zranění a mnozí i od hladu. Mnoho zoufalců, chtě ukončit toto strádání, sáhlo ke strašným prostředkům. Ustřelení si prstů na ruce neb na noze bylo na denním pořádku. Před lékařskou prohlídkou, když už byla naděje na uzdravení, ze strachu před frontou sáhnul voják k tomu nejhoršímu. Hojící se ránu buď něčím namazal, kupříkladu benzínem, petrolejem, nebo pouštěli mydliny za kůži a mnohé jiné drastické prostředky byly hojně používány.

Jakmile se dostal voják z fronty na dovolenů, aťsi na zotavenů nebo za jiným účelem, tomu už se nechtělo zpět na frontu. Neboť bylo mnoho případů, že byl některý vícekrát raněný, avšak po každém zranění, když byl uzdraven, nebyl-li uznán jako invalida, musel znovu a znovu do bitevní vřavy.

Následkem Brestlitevského míru byla takřka celá rakouská armáda převezena na italskou frontu. (Brestlitevský mír byla smlouva o příměří, podepsaná v březnu 1918 v Brestu Litevském, dnešním Bělorusku, mezi Ruskem a ústředními mocnostmi – Německým císařstvím, Rakouskem–Uherskem, Osmanskou říší a Bulharskem – ve které Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území o rozloze asi jeden milión kilometrů čtverečních. V listopadu, po porážce Německa, byla smlouva anulována. Nicméně díky této smlouvě mohli Němci svoji armádu přesunout na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům 1. světové války. – poznámka autorky). Tato fronta byla pro rakouskou armádu nejhorším dějištěm světové války, kdež při jednotlivých útocích v těchto vysokých horách, z té nebo oné strany, ostalo vždy několik tisíc mužů mrtvých a těžce raněných ležet na poli smrti. Tedy nebylo divu, že se jevil ve vojsku tak velký odpor proti válce.

Válka nebrala žádný konec. Nepomáhaly slzy utrápených matek a vyhladovělých dětí. Nepomáhaly srdcervoucí dopisy těžce zraněných a frontě strádajících vojínů. Nepomáhaly ani modlitby věřících za ukončení války. Někdy válku začal, ale nikdo ji neuměl zakončit. Lid s tupou rezignací vžil se do situace úplně, zevšednělo všechno.

Ale najednou se něco stalo. Někteří mladí hoši byli na dovolené z fronty. Když však jim dovolená vypršela, tu se jim nechtělo na frontu zpět a prostě zůstali doma. Tu nastal nový druh vojska, kterému se říkalo dezertéři či „zelený kádr“. První z těchto smělců byl Dřevěný Petr a Pšovský Vít. To se stalo začátkem února roku 1918. Těmto dezertérům se dařilo dosti dobře, nikdo se jich nevšímal a pomaloučku jich přibývalo. Na velikonoční svátky jich bylo už pět. Avšak vojenské velitelství se najednou začalo starat o tyto dezertéry, a na připomenutí, aby se vrátili ke svým plukům, bylo posláno četnictvo. Na velikonoce 1918 poprvé byli schytáváni četnictvem v Prušánkách dezertéři. Avšak chycen nebyl nikdo.

Následkem míru s Ruskem bylo umožněno zajatcům, aby se mohli vrátit do Rakouska a domů. Avšak jakmile přešli tito nešťastníci hranice, ihned byli zařazeni do vojenských formací a někteří hned převezeni na italskou frontu. Jiní zase byli při návratu souzeni divizijními soudy, a kterému bylo dokázáno, že se dal dobrovolně do zajetí, ten byl buď zavřen, nebo poslán na frontu. Kteří byli uznáni vojenským soudem za nevinné, ti obdrželi jeden až dva měsíce zajateckou dovolenou. Avšak po uplynutí dovolené rovněž se tito bývalí váleční zajatci nedostavili k vojenským tělesům. Tím se rozmnožil počet dezertérů v Prušánkách i v jiných vesnicích. Jak přibývalo dezertérů, opakovaly se častěji i návštěvy četníků.

Příště o důsledcích velké neúrody v roce 1917.

                                                           Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2015:

Desertérů stále přibývalo. Raději se nechali honit četníky a vojskem, než by šli zpět na frontu, kdež hrozil hlad, smrt nebo zmrzačení. O jiných vojenských slastech ani nemluvě.

Avšak položení chlapců desertérů nebylo nijak záviděníhodné. Ustavičně pronásledovaní hoši sdíleli osud divoké zvěře, neboť sami pomalu zdivočeli. Četníci pracovali dnem i nocí. Obcházejíce jako dravá zvěř po vesnici, za humny, na křižovatkách, objevovali se všude. Jest k neuvěření, co prožívali tito psanci, kteří si nebyli ani hodinu jistí pod rodnou střechou. Nejlépe se jim vedlo v širém poli, kdež si byli jisti, že je nikdy nechytí. Starostlivé matky a ženy mužů desertérů posílaly jídlo na známá místa, aby se tito nešťastníci mohli nasytiti.

Zase rekvizice. Tentokrát na dobytek.

Obilí, mouka, sádlo a maso se dalo kamkoli dobře uschovat. Hůře to však bylo s dobytkem. Ten se nedal jen tak někde strčit. Pokusili se někteří schovat jeden nebo dva kusy dobytky do stodoly nebo někde ve stohu, avšak dobytek se zradil sám, bylo teda dosti nebezpečno takto si počínat, neboť když se takový schovaný kus našel, ten byl bez milosti zabaven a ještě musel majitel platit pokutu. Nezbývalo nic jiného, nežli čekat, koho milostivá rekvizice navštíví a koho ne. Přišli-li k chudobnému, křičel, přišli-li k bohatému, taky křičel. Avšak nepomohl žádný křik. Když bylo nařízeno tolik a tolik kusů hovězího dobytka se musí odevzdat, tak se taky muselo státi. Po těchto rekvizicích bylo nejvíc nářku v dědině. Neboť krávy dorůstaly velmi pomalu a rekvizice chodila velmi často. Takže po takové rekvizici byli někteří občané takřka ožebračení. Následek těchto rekvizicí byl, že když se otelila kráva a měla i pěkné tele na odstavení, tak se neodstavilo, nýbrž zabilo, což mělo za následek nedostatek mléka a pak… hlad.

Ačkoli nebyla mezi Prušánkama Novou Vsí bezdrátová telegrafie, přece se vědělo v Prušánkách, co se děje v Nové Vsi. Ku konci srpna roku 1918 byl oznámen příchod vojska do Prušánek. Tentokráte přišla celá setnina pěchoty smíšených Čechů s Němci. Přišli časně zrána. Avšak když se objevil první voják v Prušánkách, v tu chvíli nebylo snad ani jednoho zběha v dědině. Vojsko rychle obsadilo všechny uličky a východy, kdežto ostatní prohlíželi dům od domu, ve stodolách a na hůrách, kdež bylo pícháno bajonety do sena. Jeden oddíl obsadil nechorské búdy, hledajíc i tam desertéry. Přese všechno zuřivé hledání podařilo se vojákům chytit pouze jednoho desertéra. Byl to František Stanec, který byl chycen pod Nechory, když jel s kravama orat. Ostatní nevěrní rakouské říši byli buď dobře schováni doma nebo tábořili pod širým nebem, obyčejně ve vinohradech nebo v Nových pod třešní, která patřila Štěpánovi Baťkovi. Mnozí pak nešli několik dní domů, obávajíce se, aby nebyli chyceni, přitom se živili pečenými turkyňovými klásky a erteplami.

                                                         Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská