Autor: Admin Pixelhouse

Zpravodaj 3/2013: V minulém čísle jsem ve stručném vzpomínání kronikáře pana Ivičiče popsala události v Prušánkách od roku 1860 do roku 1908. V jeho vzpomínkách je zmíněn i požár z roku 1868. Musela to být velká událost, protože, jak jsem zjistila, se k ní vrací ještě ve druhém díle prušánecké kroniky v roce 1933.

Velký požár v Prušánkách

Bylo 11. srpna roku 1868 na hodonský jarmark, kterému se říká vavřinský, právě na poledne, když se v Cacardově strhl zoufalý pokřik: „Hoří!“ Právě vál divoký jižní vítr, který tento požár příšerně podporoval. Oheň vznikl u Krchnivého a u Sýkory, a že panovala mezi těmito sousedy nenávist, tak vzniklo podezření, že to zapálil některý z nich. Za malou chvíli, jsa podporován velkým větrem, přeletěl tento živel na sedlácké stodoly a odtud se rychle šířil na vše strany po stodolách, stozích slámy, a než se kdo nadál, už zachvátil maštale a obytné budovy na pravém řádku. Stromy v humnech nemohly tento rozpoutaný živel ani dost málo zastavit. Oheň byl z části přenesen větrem a z části hořícími ploty v humnech. Nezastavil se však tento běs. Široká ulice k Josefovu mu nebyla žádnou překážkou, avšak divoký vítr letními parny vyschlé doškové střechy byly tomuto zhoubci vítanou podporou. Celé chumáče ohně přeletovaly na druhou stranu, kdež opět byly divokou rychlostí zachvacovány děsným ničitelem domky, stáje, stodoly atd.

Ani studně „obecnice“ nebyla ušetřena. Následkem nesnesitelného žáru ohořelo dřevo, pomocí kterého se tahá voda ze studny.

Byl bleskovou rychlostí učiněn poplach, mlatci a všichni ostatní, kteří byli u oběda, rychle se vzchopili a zachraňovali, co mohli. Šílená hrůza a zmatek zachvátil kdekoho.

Co napřed? Oheň šlehal bránícím se nad hlavami, dusivý kouř znemožňoval orientaci v tomto zmatku. Matky s malými dětmi utíkaly ven do polí, větší děti se rozběhly, kam mohly. Dobytek byl narychlo vyháněn mnohde už z hořících chlévů. Drůbež létala, jsouc kouřem dusena, hromadně hynula. Na hašení nebylo pomyšlení. Strojních stříkaček nebylo. Postřikovalo se jen malými ručními stříkači. Obilí bylo až na ovsy všechno svezeno a shořelo buď v komorách vymlácené, anebo bylo ve stodolách ještě mlátit. Miklicovi shořelo sto měřic rži nafukarované, z kteréž nebylo možno nic zachránit. Dobytek byl vyhnán k rybníku, anebo se rozběhl po polích. Cupalova žena, které hrozila smrt udušením, jen stěží se i s maličkým ditětem zachránila. Schovala se do turkyně na Dílách od Těšicka. Kouř vysoko se vznášející byl viděti až v hodonském trhovisku. Bilovští, žižkovští, prušánští a josefovští, kterí byli na jarmarku, rychle posedali na voze a mnozí jen na koních úprkem se hnali ke svým domovům. Když však přijížděli blíže a seznali, že to hoří v Prušánkách, tak propůjčili z jiných vesnic občané svoje koně a vozy neštěstím postiženým Prušaňákům. Zálešák Jan, č.5, který rovněž byl v Hodoníně, ujížděl s Bílovčákem a snad byl jedním z prvních přijetý z Hodonína. Přijel ku svému domu a ten byl celý v plamenech. „Ježiš Marja, třista rýnských mám za obrázkem“, zaúpěl. „Prosim vás, pomožte mně.“
Nemeškal, namočil si ve vodě kacabaju, hodil si ji na hlavu a vrhl se do hořícího domku chtíc zachránit tři sta rýnských, což bylo tehdy moc peněz. Jen po paměti proběhl síní do jizby naplněné kouřem, nahmatal ještě nehořící obrázek a přímo šíleně hmátl po penězích, které tam měl jako papírové bankovky uschovány. Lidé venku trnuli nad zoufalou odvahou jmenovaného, a když se dlouho neobjevoval, tak ho měli za ztraceného. Tento strčil peníze za ňadra, skočil k oknu, dveřmi nemohl, protože už všechno kolem něho hořelo. Vlezl půl tělem přes okno, zavolal o pomoc, ale dále nemohl, jsa napolo udušen. Ihned mu přiskočili někteří na pomoc, jej vytáhli a za ním se sesypala hořící střecha i se stropem. Jan Zálešák se za chvíli vzpamatoval, oddechl si a povídá: „A nech to shoří, jenom když mám peníze“.

Bilance tohoto požáru byla hrozná. Přes sto domů vyhořelo i s maštalemi, a o něco méně stodol. Kráva uhořela jen jedna, ale vepřového dobytka a drůbeže bezpočtu. Škoda byla ohromná, kterou nemohl nikdy ani přesně zjistit. Ovocné stromy v humnech byly velmi ohořelé a plody z nich opadaly, avšak zanedlouho po ohni mnohé z nich rozkvetly jako na jaře, užitku ovšem nepřinesly.

Ohořelé dřevo doutnalo několik dnů a u jednoho hospodáře hořel hnůj ještě za týden.
Smutně, velmi smutně to vypadalo v Prušánkách po tomto strašném ohni. Takřka půl dědiny bylo uvedeno na mizinu. Pomáhal si každý, jak mohl. Pomáhaly všechny okolní vesnice. Prosilo se, ptalo se a žebralo se. Pomalu, velmi pomalu se opravovaly zničené domky a hospodářské budovy. Úspor nebylo a úvěru nebylo možno dostati, nanejvýše u židů na vysoký úrok. Spravoval, jak kdo mohl a ještě na hody byly některé domky neopravené. Postižení se zadlužili tak, že se mnozí z toho nevzpamatovali vůbec a přišli na mizinu…

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2013:

Rok 1914 se vyznamenává strašnou událostí, která pohnula celou Evropou, ba i celým světem, neboť stihlo lidstvo takové neštěstí, jaké jen stihnout může.

Stalo se to, na co se už evropské velmoci dávno chystaly. Dne 28. června roku 1914 byl zavražděn v Sarajevě následník rakouského trůnu arcivévoda Ferdinand. Tento habsburský ničema byl největším nepřítelem českého národa, takže si nic jiného nezasloužil. V den jeho pohřbu na prušánské zvony celou hodinu nepřetržitě bylo vyzváněno.

Mezi lidem prosakovaly všelijaké zprávy, ale nikdo neuměl vysvětlit, co z toho vzejde. Ale ticho bylo jako před bouří. Rakouská diplomacie chystala něco, co tu ještě nebylo… pokořující nóta Srbsku… Ultimátum Srbsku … a dne 26. července roku 1914… vypovězení války Srbsku…

To všechno se odehrálo v několika málo dnech. Těžko, těžko se nám dýchalo, a v nejbližších dnech už přicházely svolávací lístky, které znamenaly prý částečnou mobilizaci. Nebylo to tak zlé, pouze několik mladých mužů bylo nuceno opustit svoje drahé rodiny. Trochu jsme si oddechli… ale … ne na dlouho.
Dne 31. července byly rozvěšeny návěstí se začátečními slovy: Mým milým národům… atd. Byl to manifest vydaný od císaře Františka Josefa I. k národům říše rakousko – uherské. Znělo to jako výsměch českému národu, kterému byla láska Habsburků známá. Po vyvěšení manifestu se už nikomu nechtělo do práce, neboť se čekalo, co nám přinesou nejbližší hodiny. Dne 31. července roku 1914 o 10 hodinách večer přišel starosta Martin Kurka do obecního hostince se slovy: „Už je to tady“. Všeobecná mobilizace do 38 let. Ono nařízení přivezli páni od úřadu z Hodonína. Mělo se bubnovat hned, ale vzhledem k pokročilé noční době to bylo odloženo až na ráno. Roku 1914 dne 1. srpna bylo vybubnováno obecním strážníkem Fabianem Bůškem, že se nařizuje všeobecná mobilizace do 38 let, a že se má každý mobilizovaný vojín do 24 hodin dostaviti ku svému pluku. Nikdo nevypoví, nikdo nevypíše tu hrůzu, která následovala po tomto osudném vybubnování. U každých dveří, u každých vrat bylo viděti uplakané ženy, děti, rodiče a ostatní příbuzné. Nebylo toho, kdo by plačící potěšil. Snad nebylo domu, kde by se mohlo říct, že je jim to lhostejno. Vždyť to čekalo skoro na všechny. Zbýval jen jediný den k pobytu mezi svými drahými. Ten den uběhl jako voda, ale v pláči a nářku, který nebral konce. Nadešel smutný večer, který opět byl vyplněn pláčem. Večer loučení s příbuznými, známými, sousedy, kteří ještě nemuseli. Svobodní hoši s truchlivými písněmi se loučili se svojí rodnou obcí a se svými milenkami. Pozdě v noci se šlo spát a mnohý ani oka nezamhouřiv, ani nespal.
Na 180 junáků, mladých mužů a svobodných chlapců bylo násilím vyrváno z náručí svých drahých. Neúprosná rakouská soldateska slavila svoje orgie. Násilí a jenom násilí, to bylo heslo rakouské vlády. 150 mužů se jde bít za vítězství Vídně a Berlína, proti své vlastní krvi, proti Slovanům. 150 mužů odchází do války, kterou vyvolal krvavý Habsburk. 2. srpna 1914 nadešla smutná neděle, den rozloučení, a pro mnohého poslední den, kdy mu bylo možné vidět svoji rodnou obec.

Zase u každých dveří a u každých vrat stály uplakané ženy, matky a děti. Poslední polibek, poslední sbohem. Poslední slova: “Vrať se nám brzy, tatíčku, vrať se nám brzy, manželi drahý, vrať se nám brzy, drahý synu náš.“ Vroucné to přání všech odcházejících i všech, kteří zůstali doma. Těžko se loučí šohaji se svými milenkami… Odcházejí. Kdy se vrátí? A vrátí se vůbec? Těžká otázka, na kterou jest těžká odpověď.
Jedni jeli časně ráno, “aby nezmeškali“, druzí trochu později, ale do poledne nebylo už ani jednoho, který patřil do mobilizace, doma, neboť už se objevil četník, který popoháněl ty, kteří se snad o pár minut opozdili.

Prušánky jako po vyhoření…
Poplakali si ještě mnozí, ale pomalu se smiřovali se svým osudem. Vžili se lidé do situace a odevzdávali vše do vůle Boží. Tak pomalu uběhlo několik dní. Časopisy oznamovaly vzájemné vypovídání válek států jeden druhému.:

1. srpna …… Německo Rusku
   3. srpna …… Německo Francii
   3. srpna …… Německo Belgii
   4. srpna … …Anglie německu
   6. srpna …… Rakousko-Uhersko Rusku
   6. srpna … …Srbsko Německu
   7. srpna … …Černá Hora Rakousku-Uhersku
   10. srpna ……Francie Rakousku-Uhersku
   12. srpna…… Černá Hora Německu
   12. srpna ……Anglie Rakousku-Uhersku
   13. srpna … …Egypt Německu
   23. srpna …. ..Japonsko Německu
   24. srpna…. . Maroko Německu
   25. srpna ……Rakousko-Uhersko Japonsku
   28. srpna … …Rakousko-Uhersko Belgii

Rakouská vojska vítězila na všech frontách, alespoň podle zpráv od generálních štábů. Doma se chopily práce ženy, děti a starci. České pluky odjížděli na fronty, proklínaje všechno a dávajíce se do zajetí, jakmile se naskytla příležitost. Čas od času přicházely zprávy o velikém úspěchu rakouských vojsk, o dobytí té či oné pevnosti. Vítězství tato byla v Prušánkách s náležitou poctou oslavena, s vyvěšením černo-žlutých praporů.

A tak jsme válčili, jako by to bylo odjakživa naše řemeslo. Světová válka pokračovala stále zuřivějším tempem. Nadešlo září, rakouská vojska vítězně ustupovala do připravených pozic. Už přicházely polní lístky od vojínů z front, ve kterých byly vypsány útrapy válčících vojínů. Když takový lístek přišel, tak to vypadalo jako svátek v rodině, všude plno radosti nad tím, že jejich miláček ještě žije. Dopisy šly někdy pravidelně, ale někdy celou dobu nebylo o tom neb onom ani slyšet. Největším potěšením bylo pro domácí, když se dostal jejich syn či otec do zajetí. Všichni byli rádi, že je za větrem.

Blížil se ponurý podzimek, který byl dosti deštivý, což bylo pro vojíny v bitevní čáře pravým peklem. Mnoho jich bylo, co se sami postřelili anebo jinak poranili. Hlad, déšť, zima a vši, to byly slasti vojáků na frontě. Na smrt zmožení vojáci padali, ale hned byli pobízeni důstojníky rakouskými revolvery kupředu. Obecní kronikář sám měl být dne 30. srpna roku 1914 důstojníkem zastřelen. Avšak ještě téhož dne utekl do ruského zajetí. Mnoho vojáků se utopilo v polských řekách a močálech. Po drahách jezdilo povětšině jenom vojsko. Zdraví na frontu a ranění s rozsekanými a rozstřílenými údy z fronty do nemocnic.

Roku 1914 na počátku října byla povolaná II. výzva od 38 do 42 let. Smutné bylo loučení starých otců se svými rodinami ve vícero případech dosti četnými. Opět pláč, nářek a přitom tiché proklínání všech císařů a celé války. Šli doplniti zdecimované rakouské pluky, které byly od Rusů a Srbů z velké části rozstříleny a zbytky pozajímány, takže mnohý pluk některou dobu vůbec neexistoval. První přišel do zajetí Hřebačka Ludvík, vojín od dragounského pluku č.11. Dne 23. srpna roku 1914 byl raněn a zajat na ruské frontě. V měsíci listopadu začalo opětné vypovídání válek, a to následujícími státy:

2. listopadu 1914   Rusko Turecku
   5. listopadu            Anglie Turecku
   6.listopadu           Francie Turecku
   12. listopadu          Turecko vypovědělo „svatů vojnu“.

První oběti války už byli tu. V polovici listopadu roku 1914 padl mládenec Pavel Čech, vojín od 3. pěšího pluku. Dne 3. prosince roku 1914 u Čenstochova, byv raněn do břicha, vojín od 8. pěšího pluku Štětka Matěj. Zemřel v nemocnici ve Vídni. Tyto první oběti vyvolaly veliké vzrušení mezi obyvateli prušánskými. V postižených rodinách, když přišla zpráva o smrti jejich miláčků, se odehrávaly srdcervoucí scény. Nebohé matky, ženy, otcové. Děti šeptají modlitbu za svojého tatíčka, který v daleké cizině dříme věčný sen. Válka byla proklínaná, i ti, kdo ji vyvolali. Těžká atmosféra války tížila kdekoho.
Přikvapily vánoční svátky, Štědrý večer, smutné vzpomínky na své milé, kteří v tu dobu dleli bůhví kde po všech frontách, proklínajíce celý svět.
Pokoj lidem dobré vůle… avšak na frontách se vraždilo na rozkaz císaře, který chtěl s pomocí boží zvítězit.

Zpravodaj 1/2014 (foto původní ilustrace z kroniky):

Drahota stoupala, zároveň byl pocítěn teror ze strany rakouské vlády, vše muselo být odstraněno, co připomínalo slovanský původ. Sklady obchodníků byly prohlíženy. U obchodníka Martina Hromka č. 73 sebral strážmistr Dvořák patnáct psacích kaménků a dvacet krabiček zápalek, poněvadž byly označeny slovanskými barvami. Při prohlídce obchodníka Jana Sejáka byly rovněž zrekvírovány podobné zápalky.

Tak postupovala surová rakouská vláda, která myslela, že tímto způsobem vyhraje válku.

Dne 13. března roku 1915 padl Přemysl. (Víte někdo, koho kronikář myslel tím Přemyslem? Ptala jsem se, ale nikdo nevěděl). Tato bolestná rána pro Rakousko byla uvítána českými vlastenci, což bylo poznat z usměvavých tváří, avšak kvůli opatrnosti nebylo žádných projevů, jenom staří občané, scházejíce se u Nechor v podzemních katakombách, odkud nebylo slovo slyšet, tam se utěšovali, že snad už to skoro čert sebere. Každý očekával s radostí, kdy se objeví ruská armáda, která měla znamenat konec války a konec Rakouska. Avšak našli se i lidé nehodní, kteří ve svém neuvědomění a neznalosti dějin byli ku všemu lhostejní, ba dokonce našim vlastencům velmi nebezpeční, neboť tu a tam byli lidé najednou vyšetřováni četnictvem. Tak pomalu přestali lidé sobě jeden druhému věřit. Těžké bylo ovzduší po tomto rakouském neúspěchu. Odvody stíhaly odvody, mladí lidé byli ustavičně honěni k prohlídkám do Hodonína, kde pod kontrolou germánských vojenských lékařů bylo až devadesát pět procent odvedenců uznáno schopných k vojenské službě. Takže byla vesnice od mužského obyvatelstva přímo vydrancována. Bylo velkou vzácností uvidět aspoň trochu zdravého mužského.

Roku 1915 v květnu přišlo nařízení od vojenského velitelství, že všichni mladíci od čtrnácti let musejí se cvičit vojenským pohybům a obratům. Ze začátku se to provádělo, ale najednou chlapci řekli, že nepůjdou. Josef Řehánek se zprotivil, za to byl zbit vojákem, který dohlížel na ono cvičení těch dětí, ostatní mládež se zprotivěla a bylo po armádě. Tímto způsobem udělaly děti průlom do rakouské disciplíny a armády, která chtěla zotročit všecko obyvatelstvo.

Ve květnu 1915 vypověděla Itálie válku Rakousku. Zase nám přibyl nový nepřítel či snad přítel. Avšak povstala tu nová fronta, která byla narychlo ucpávaná českými pluky. Nastaly zase nové odvody, znovu byly přebírány už několikrát přebrané ročníky. Byly prováděny odvody na čerstvé maso, které císař řezník rozesílal po všech frontách, krmil jim ruská, srbská a italská děla. Kněží sloužili mše svaté za ony nešťastníky, kteří do posledního dechu proklínali všechno na světě.

Nikdo se nevzepřel, nikdo se neprotivil, všichni šli jako ta němá tvář jsouce hnáni jisté smrti vstříc.

Roku 1915 na jaře bylo hlášeno bubnem ohledně soupisu zásob, obilí a mouky. Lidem bylo slibováno, aby se nebáli a ohlásili všechny zásoby, co mají, že jest to jenom soupis, aby naši nepřátelé nemysleli, že už nemáme co jíst. Nechal se náš lid oklamat rakouským úřadem a pověděl pravdu. Každý ohlásil všechny svoje zásoby, ba mnozí i více jak měli. Uvěřil lid drzým lhářům, ale v krátkém čase toho litovali všichni. Asi koncem června roku 1915 přišli rekvírovat a lidem byla přímo ukradena polovina až dvě třetiny zásob, které byly stejně skrovné jako to přede žněmi bývá. Mlynář Vrana z Moravské Nové Vsi převzal všechno zrekvírované zboží. Bylo toho celkem třicet metráků. Následkem toho povstala v Prušánkách bída, takže v mnohých rodinách nebyl ani kousek chleba.

Roku 1915 na podzim, když byl nedostatek dělnictva pro zdejší Kuffnerův dvůr, tak požádala správa cukrovaru v Břeclavě vojenské velitelství o kontingent zajatců, čehož se jim taky dostalo.

Na začátku října 1915 jel dozorce z Kuffnerového dvora Jakub Janeček do Břeclavi pro zajatce, kteří byli přiděleni pro Prušánky. Dříve než mu byli oni nešťastníci přiděleni, byl Jakub Janeček podroben vojenské přísaze. Ona přísežní formule směřovala k tomu, že se má se zajatci zacházet podle rakouské vojenské disciplíny, což v pozdější době bylo skutečně na nich prováděno. Jakub Janeček byl vyzbrojen revolverem a označen na rukávě černožlutým páskem, což znamenalo, že byl svrchovaným pánem nad svými svěřenci. Byli mu přiděleni dvacet čtyři ruští zajatci, které přivedl do Prušánek do dvora, kdež se jim dostalo plného zaměstnání. Někteří jezdili s volama a jiní byli zaměstnáni jako nádeníci. Za několik dní v neděli odpoledne zavedl dozorce Janeček svoje svěřence do hostince k Jakubovi Škápíkovi, ačkoli to bylo přísně zakázáno.

Avšak najednou se objevil ve dveřích hospodář z Kuffnerového dvora Mikuláš Benda s revolverem v ruce a ve jménu zákona a císaře hnal zajatce domů. Jakub Janeček byl udán k soudu a odsouzen na šest měsíců do vězení. Ale vzhledem k neznalosti svých povinností byl mu trest prominut a platil jen 10 korun pokuty.

Se zajatci se zacházelo dosti špatně, z občanů nesměl s nimi nikdo mluvit. Kdo snad s nimi pár slov promluvil, ten byl ihned vyšetřován četnictvem.

                                                                 Z prušánecké kroniky přepsala dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 2/2014:

Dne 7. Ledna 1916, když slavili ruští zajatci svoje vánoční svátky, při kterých zpívali svoje písně, tu Jan Hromek (Kurotva), slyše Rusů zpívat, vzal flintu, vyšel na ulici, vystřelil do vzduchu, přitom vykřiknul „sláva Rusům“. Po tomto činu vešel do hostince k Jakubovi Škápíkovi. Tamější hosté se ptali, kdo to střelil? Jan Hromek odpověděl: „Já, na oslavu Rusům.“ Ale někdo toho využil a Jana Hromka udal. Za čtrnáct dní nato ho sebrali četníci, když oral na dílách „nad kostelem“. Načež byl odveden eskortou do Brna na Špilberk do vyšetřovací vazby, kdež byl po tři měsíce vězněn. Pak mu bylo vojenským soudem nasouzeno šest měsíců žaláře. Načež byl onen rozsudek poslán ke schválení k nejvyššímu soudu do Vídně. Ale tam mu ještě čtyři měsíce přidali. Celkem byl odsouzen na deset měsíců žaláře, který měl odpykat až po válce. Po vynesení rozsudku byl odvezen eskortou do Rakous do města St. Pölten (Svatý Hipolit)., kdež musel u 25. pluku zeměbrany jako nebezpečný rusofil za trest až do konce války krmit prasata. Přičemž se měl sám dobře, dělíc se s nimi o jejich porci.

V lednu roku 0916 byla provedena změna v obecním zastupitelstvu (k tomuto kronikář neuvádí žádné podrobnosti).

Roku 1916 v lednu museli narukovat 50 – 51 letí otcové a zároveň s nimi 18 letí hoši. Byly to trochu odrostlé děti, které šli doplnit prořídlé řady rakouské armády. Znovu se opakovaly scény smutného loučení, tentokráte ale nejsmutnější, protože už byli mnozí dědečky, lidé už nad hrobem. Lítice války se dotkla kdekoho. Vše pro cisaře!

Kvůli jistějšímu vítězství byla každou neděli vystavena velebná svátost a po mši zpívaná císařská hymna. Jako výsměch proti tomu zlu, co napáchala válka.

Roku 1916 v únoru byli přivedeni do Kuffnerového dvora noví zajatci, šest Italů a osm ruských Čerkesů. Na jaře byl starosta Martin Hromek někým udán četnictvu pro rusofilství. Toto nebezpečné udání mohlo mít dalekosáhlé následky, neboť rusofil znamenalo jako velezrádce rakouského státu a spojení s nepřítelem. Starosta Martin Hromek byl za toto nařčení souzen vojenským soudem v Brně na Špilberku, kdež mu hrozila šibenice.

Snad si ani nepomyslil onen udavač, co to může mít takové udání za následky, avšak ať jest tomu tak či onak, přece musí býti takový skutek nazván jako největší zločin a darebáctví, co jen se může stát. Následkem těchto událostí přišla nová katastrofa na obecní zastupitelsvo.

Okresní politická zpráva uznala za nemožné, aby to tak dále šlo. Jednoho dne přišel komisař od okresní politické správy, rozpustil obecní zastupitelstvo, a včelo obce ustanoven vládní komisař farář Rudolf Sedlák. Martin Hromek mu předal obecní úřad, což Rudolf Sedlák přebral, ale s podmínkou, že napřed musí přijít zemská revize. Což se taky stalo.

Martin Hromek byl souzen vojenským soudem, ale nebylo mu nic dokázáno, tak byl osvobozen, ale musel taky hned narukovat k vojsku.

Roku 1916 na jaře přišla rekvisice, tentokrát ale v průvodu vojenského oddílu. Šestnáct Maďarů pomáhalo úřadům zbavit obyvatelstvo posledních zásob, které byly dosti skrovné. Rekvírovalo se jenom obilí, avšak už nebyli lidé tak hloupí jako na začátku. Každý měl nějaký šikovný úkryt, o kterém nevěděli ani všichni členové domácnosti. Tak výsledek celé rekvisice byl velice ubohý.

U Josefa Maděry (vedle školy) bylo vše velice důkladně prohlédnuto, i do hnoje a do slámy bylo pícháno byjonety, avšak nic se nenašlo.

Vojáci chovali se k lidem slušně a lidé k nim také. Obilí a mouka se schovávala, avšak mnoho se z toho zkazilo, zplesnivělo a ztuchlo od vlhka, v jiných místech od myší prokousané pytle a požrané obilí, které lidé raději nechali zhníti, nežli by to odevzdali rekvizici. Všude se jevil velký odpor proti válce.

Anně Bůškové, chudé stařence, bylo zrekvírováno (ukradeno)polovička všeho, co měla.Měla totiž něco nasbíraného ječmene, majíc strach, tak se k tomu přiznala a prosila, aby jí to bylo ponecháno, ale nebylo dbáno jejího nářku a proseb. Zlodějská rekvizice jí sebrala asi 50 kg ječmene. A tak dělala všude, kde co našla.

Roku 1916, dne 5. května padl vojín mládenec Tomáš Kuhajda, byl střelen do hlavy a do prsou a jest pochován u vesnice Dobrá Noc v Polsku. Budiž mu země lehká…

Roku 1916 na jaře byl Jakubovi Ivičičovi, devatenáctiletému brzdaři zkonfiskován majetek pro velezradu, že sběhnul k nepříteli. Byla mu nějaká maličkost, kterou zdědil po otci zabavena ve prospěch státu. Hůře však bylo s jeho matkou, která žila v Hustěnovicích u Uherského Hradiště. Byla to churavá žena a byla jí odebrána státní podpora, následkem toho žila po celou válku velice bídně.

Vzhledem k vícero případům různých nemocí bylo v květnu roku 1916 nařízeno povinné očkování všeho obyvatelstva. Kdo se snad nedostavil, byl přísně potrestán.

Z front přijížděli ranění na krátkou či delší dovolenou, přijížděli i zdraví podívat se na svoji rodinu, vypomoct něco na poli séct, vázat, mlátit a podobné. Přijížděli a zase odjížděli. Válka nebrala konce. Není svateb, děti se též nerodí. A proč by se rodily na takový oškklivý svět? I lidé málo mřeli, smrt neměla kdy, neboť byla zaměstnána na různých bojištích, kde měla pravé žně…

Dne 27. srpna roku 1916 v 9 hodin večer vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku. Zase nový nepřítel, zase nová fronta.

Dne 21. listopadu 1916 zemřel největší viník světové války císař rakouský František Josef I. Zpráva o smrti císaře nikoho neroplakala, jen tu a tam si někdo odlehčil“dávno ho měl čert sebrat“. Ani smuteční prapory nabyly vyvěšeny. Na frontách byla rovněž zpráva o smrti císaře přijata lhostejně. Nastoupil nový císař Karel, kterému Češi říkali Karel Poslední. Nic se nezměnilo, válčilo se dále.

V armádě se odbývaly znovu přísahy novému císaři. Stará přísaha už neplatila. Tu a tam se vojáci vzbouřili, raději by chtěli mír a ne novou přísahu, ale nebylo to nic platné, odpřísahalo se a vraždilo se dál.

Koncem roku 1616 proběhla maďarskými časopisy zpráva o profesoru Masarykovi, že kuje pikle za hranicemi proti Rakousku. Pěkná to zpráva pro český národ.

Z prušánecké kroniky přepsala dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 3/2014:

Zase nové rekvizice a nové odvody. Mnozí už sami nevěděli, pokolikáté jdou k odvodu.

Celý svět se „bavil“ jen válkou, na ostatní se zapomínalo. Děti chodily do školy jak chtěly, učitelů nebylo, jen starý nadučitel Alois Kučera a několik učitelek. Poklesla kázeň mezi dorostem, nebyly doma hlavy rodiny – přísní otcové, a slabé matky nestačily. Hlad a nouze zíraly ze všech koutů. Nebylo živobytí, nebylo dobytka, nebylo šatů, nebylo botů, nebylo pracovních sil, zkrátka nebylo ničeho.

Na všechny potřeby byly vydány lístky, chlebenky, cukřenky atd. I na kuřáky přišlo. V tabákových továrnách byla už v roce 1915 omezena výroba kuřáckých lahůdek. Omezení toto bylo jednak z důvodů, že nebylo dostatek kvalifikovaného dělnictva. Avšak hlavnější příčina byla ta, že byl citelný nedostatek tabáku. Tehdy kvůli úspoře byly vydány důchodkovými úřady „tabačenky“. Tyto lístky měly zamezit tabákovou bídu. Avšak nestalo se tak. Lístky byly sice vydány, ale kouřit nebylo co. Zprvu bylo sice tu a tam kuřivo k dostání, avšak mnohem dražší. V pozdějších letech války bylo možno jen tabák či jiné kuřivo vyměnit, ale jen za životní potřeby: vajíčka, máslo, mouku atd. Koncem roku 1916 a začátkem roku 1917 byly staženy všechny stříbrné, niklové a měděné peníze. Namísto stříbrných peněz byly vydány papírové jedno, dvou a pětikoruny. Namísto měděných a niklových dvou, deseti a dvacetihaléřů byly vydány železné mince. Zlato bylo staženo hned na začátku války.

Za peníze stejně nebylo nic k dostání, neboť byly na vše životní potřeby nadiktované maximální ceny. Všechno bylo na lístky, jenomže nikdy nechtěl za maximální cenu nic prodat. Prodávalo se pod rukou, anebo se vyměňovalo. Boty, šaty, petrolej a jiné za mouku, sádlo, vajíčka, brambory atp. Roku 1917 už nikdo nechtěl péci chléb u pekaře, protože se bál, že se mu ztratí. Kdo měl svoji pec, tak si pekl chléb doma. A kdo neměl peci, tak si pekl buď u souseda, anebo si pekli jenom pegáče (hnětýnky bez droždí) doma v trůbě. Též si lidé kupovali na mletí malé šrotovníčky, aby to žádný neviděl, šrotovalo se obilí doma. Protože státem odměřená porce vůbec žádnému nestačila. Na dospělého se čítalo 40 dkg chleba denně, na nedospělé bylo předepsáno jen 20 dkg chleba denně.

Ve mlýnech se bez mlecího lístku nesmělo mlet. Kdo si snad dovezl do mlýna víc, než mu bylo předepsáno na lístku, kolik smí mlet, tu mu mlynář dal, co sám chtěl. Mnohdy mu nedal vůbec nic. Kdo mlel v Nové Vsi, ten dostal málo mouky a špatnou, kdo mlel v Hodoníně, ten dopadl ještě hůř. Když nepodplatil masem, vínem a cigaretami stárka, tak si nemohl dělat velikou naději, že dostane dobrou mouku. Kdo chtěl mlet v Lanštorfě, ten si musel vzít uhlí, maso, víno a vajíčka s sebou, jinak nebylo mletí ani myslitelné. Mlynář byl svrchovaným pánem, co chtěl, to dal, se svými zákazníky zacházel brutálně, ba i surově. Často mouka nebyla ani k jídlu. Při této divné mouce byla každá, i stará zkušená hospodyně, se svým kuchařským uměním v koncích, nedalo se z toho na žádný způsob uvařit pořádné jídlo. Do mouky se míchaly kaštany a snad i dřevo, z čehož samozřejmě nebylo možné pořádného jídla svésti.

O udání a žalování mlynáře nebylo ani řeči. Páni soudci podporovali mlynáře a mlynáři zase je. Rolník, výrobce životních potřeb, ten neměl vůbec do toho co mluvit, jemu poroučeli všichni a on musel vždy jenom mlčet. Tak se stal rolník zlodějem, neboť když si nenechal všechno ukrást (tenkrát se tomu říkalo zrekvírovat), tak musel svoje obilí krást sám, poněvadž jakmile obilí vymlátil, tak už bylo státem zabaveno. Často přišel úředník osobně se přesvědčit k mlácení, jak obilí sype. Ovšemže byla tato revize jenom k smíchu, neboť chudák úředník neměl ani ponětí o tom, jak se může mlátit. Buď se mlátilo obilí už přemlácené, nebo se mlátila polehlina, která nic nesypala.

Roku 1917 na jaře proskočila mezi lidmi zpráva, že bude rekvizice vepřového dobytka. Avšak lidé nečekali, až přijde ke skutečné rekvizici. V několika dnech byly vyzabíjena všechna prasata, ať vykrmená nebo ne. Časně zrána bylo slyšet kvikot prasat po celé dědině. Kdo měl prase, zabíjel a maso šikovně schoval.

Vzhledem k nedostatku potravin by la v roce 1917 zakázána šlahačka a nesměla se vařit velikonoční vajíčka. Avšak nikdo tohoto nařízení nedbal a vařila se vajíčka víc než jindy.

                                                                 Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2014:

Léto roku 1945. První mírové léto po druhé světové válce, nebylo ještě úplně klidné. Našim krajem táhly oddíly rumunské armády, které ke konci války bojovaly po boku Rudé armády proti Němcům, ze zajetí se vracely skupiny Maďarů. Občas tu projeli i sovětští vojáci. To však naše občany příliš nezajímalo. Daleko víc je vzrušovala zpráva, že německé obyvatelstvo má být z našeho pohraničí vystěhováno a následně má být toto území osídleno českými lidmi.

V naší obci se z minulých staletí zachovaly dvě svérázné části, kde bydleli většinou chudí lidé v malých domcích z udusané hlíny. Jednotlivé domky byly přistavovány jeden k druhému bez jakéhokoli plánu, takže tam nabyly žádné přímé ulice a cizí člověk by se v těch úzkých křivých uličkách vůbec nevyznal. Jedné té svérázné části se říkalo Cacardov a druhé Kopeček. A právě pod Kopečkem bydlela v takovém zastrčeném domku stařenka Řehánková.
Po válce jí bylo něco přes čtyřicet roků a byla ještě pořád plná síly a chuti do života. Když se dozvěděla, že se někteří lidé stěhují do velkých pěkných domů v německých dědinách kolem Pálavy, rozhodla se po poradě s mužem, že se tam také zajedou podívat. Příštího dne sedli na kola, neboť autobusová doprava ještě téměř neexistovala, a jeli k Pálavě. Viděli, že kraj je tam rovný a úrodný jako u nás, dědiny pěkné, jednotlivé domy pečlivě udržované. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Před jedním takovým úhledným domem zastavili a zaklepali na dveře. Otevřela jim dosti hezká, sympatická žena a stařenka Řehánková si na okamžik pomyslela, že si třeba spolu i povykládají. Bohužel německá hospodyně měla smutný a ustrašený výraz ve tváři a bylo jasné, že prožívá nejhorší období svého života. Nepromluvila ani slovo, jen úzkostlivě pozorovala každý pohyb Řehánků. Když ti vešli do ložnice, vběhla tam nešťastná hospodyně za nimi, zhroutila se u jedné z postelí a začala tak toufale naříkat, že si stařenka zacpávala uši a povídá mužovi: „Poďme preč, já to nemožu poslúchat, mně je tak, jak dyby mňa samotnů někdo z mojej chalupy vyháňal.“ A tak usedli manželé Řehánkovi zase na kola a jeli zpátky do Prušánek.
Druhý den přišli na besedu k sousedům a ti se samozřejmě zeptali, jak si za Pálavou vybrali. „Dobře, ale stěhovat se nebudeme“, a stařenka začala vypravovat, jak si vybrali pěkný dům, ale jak se situace změnila po setkání s německou hospodyní a dodala:“ Súsedo, já bych sa v tem baráku ani jednu noc spokojeně nevyspala, já bych tú nešťastnú osobu pořád viděla schúlenú u tej postele, a pořád čula ten její zúfalý nářek. Tak sme sa vrátili z nepořízenú. Ale nevadí. Děcka nám odrústajú a pomalu odcházajú z baráku a nebude to dlúho trvat a budeme tu sami.“ A tak se také stalo. Dospělé děti skutečně všechny odešly do světa a stařečci Řehánci dožili spokojeně ve své chaloupce.
Dávno již odpočívá stařenka Řehánková navěky na prušáneckém hřbitově. Ani její chalupa už nestojí. Byla zbořena jako mnoho takových chalup v Cacardově a na Kopečku. Zdálo by se, jako by tu po dobrých lidech nic nezbylo. Ale není to pravda. Jejich dobrý život je příkladem pro všechny lidi kolem. Je velkým poučením, že člověk si nesmí budovat své štěstí na neštěstí druhého a že má v každém člověku vidět svého bratra a podle toho se k němu chovat.

                                                                                                                          Josef Zigáček st.

Zpravodaj 1/2015:

Zase nová rekvizice, tentokrát na peníze. Rakouské úřady vydaly nařízení, že se mají občané zúčastniti na upisování válečných půjček. Bylo slibováno všechno možné. Byly dělány přednášky o výhodách válečných půjček. Byla zaručována bezpečnost, jistota a vysoká procenta z válečných půjček. K tomuto účelu byla použita i kazatelna, kdež se nabádalo k hojnému upisování válečných půjček. Zprvu někteří občané upisovali, což ale nestačilo. Proto přišlo nařízení, že se musí upsat půjčky. Lidé byli předvolávaní do obecní kanceláře, kdež jim bylo všelijak vyhrožováno, jen aby se upsali.

Obec sama upsala 99.000 korun, záložna Reifeisenka upsala 85.000 korun, Občanská záložna upsala, i na kostel bylo upsáno (kronikář se ale zřejmě nedozvěděl přesné sumy, protože tyto nejsou v kronice uvedeny). Kolik jednotliví občané upsali, to se neví, ale bylo toho dosti.

Občané Jan Seják č.271 a Čech Antonín č.16 byli předvolaní na hejtmanství ohledně III. Válečné půjčky. Tam jim bylo řečeno, aby se upsali a sami působili na druhé občany, a zároveň jim bylo řečeno, že nemusí, ale jestli neupíší, tak že budou donucení horším způsobem.

Roku 1917 přišlo od politické zprávy nařízení: Vzhledem k nedostatku krmiva pro dobytek nesmí se na slavnosti Božího těla posypat silnice kvítím a mateřinkou, že se to má dát dobytku sežrat. Toto nařízení svědčilo o ubohosti rakouských úřadů a bylo pro naše občany jenom předmětem posměšků, neboť i ten nejhloupější venkovan dobře ví, že krávy nechtějí žrát kvítí ani mateřinku.
Roku 1917 přede žněmi přišlo nařízení od okresní politické správy, aby bylo provedeno odhadování budoucí sklizně. Jako odhadci byli určeni: Čech Antonín č.16, učitel z Dolních Bojanovic, Hřebačka Matěj č.102 a místní správce školy Alois Kučera. Výsledek této komise byl takový, že všechna budoucí úroda byla následkem dlouhotrvající sucha na nejhorším stupni. Ve vícero případech sypalo obilí pouze jeden metrák z plochy jedné měřice. Člověk nevěděl, co napřed. Něco musel nechat na setí, něco na mletí a ostatní schovat před rekvizicí, která nenechala na sebe dlouho čekat. Veškerá úroda byla zabavena státem.
Dle nařízení ministerstva zásobování bylo předepsáno na dospělého 40 dkg a na nedospělé 20 dkg chleba denně. Toto nařízení bylo jen na papíře. Ve skutečnosti si pomáhal, jak kdo mohl. Nemajetní dostali sice poukázky (chlebenky, cukřenky atd.) na životní potřeby. Což jim bylo ale málo platné, neboť nedostali na ně obyčejně nic koupit.
Když byla provedena rekvizice, tu bylo něco málo zásob ponecháno některému obchodníku, který to směl prodávati, ale jenom na lístky. Opozdil-li se kdo, tak nedostal nic. Lístky měl, ale jíst neměl co. Rolníkům se nevedlo lépe. Kdo se přiznal, že něco má, tomu bylo běda.

Rekvizice mu nechala jen předepsané množství a ostatní musel všechno odevzdat. Kdo se nepřiznal, kolik má zásob, ten byl na tom lépe. Ale musel zase umět všechno dobře schovat.

Žně byly v roce 1917 špatné, ale sklizeň bramborů byla ještě horší. Brambory byly drobně a urodilo se jich na měřice pouze několik pytlů. Lidé byli nuceni si schovat brambory na semeno ku příštímu roku. Prasatům se brambory vůbec nedávaly. A lidé si dovolili brambory jíst pouze v neděli a vyminečně na snídani ku kávě.
Nebohá matka, která měla četnější rodinu. Já su hladný, já su hladný, ozývaly se vyhladovělé děti. Chleba málo, erteplí málo, všeho málo, vzdychá ubohá matka. Čert aby tů vojnu sebral, i toho, co ji začal, kleje mezi zuby. Potahu není, mužských sil není, jídla není, šatů není, botů není (už se chodilo v dřevákách), ničeho není. Samé žalostné stesky slyšet odevšad. Snad to ani nevydržíme. Vojíni přijíždějí na dovolenou z italské fronty. Přijíždějí hladoví, otrhaní. Špinaví a všivaví. Avšak co doma? Ani se pořádně nenají. Pomůže něco na poli poorat, zaset a jde zase za svým „zaměstnáním“ – vraždit, bídačit a nechat se od vší žrát. Hladový došel, hladový odešel. Už nebylo ani tolik pláče při loučení, jako na začátku války. Lidé otrnuli a zvykli si na všechno. Roku 1917 na podzim přišlo nařízení od okresní politické správy, že se nesmí na svatby a na hody péci koláče ani maso. Toto zbytečné nařízení nikdo nerespektoval. V první řadě nebylo co péci, a kdo měl, ten se neptal. Svateb nebylo, ale hody si udělal jaké kdo mohl, byly ovšem bez muziky.
Nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Ale o tom až příště.

                                                                     Z prušánecké kroniky přepsala Jana Kamenská