Na co by se nemělo zapomenout…
Zpravodaj 3/2018: V letošním roce tomu bude již 68 let, co komunistický režim pod vedením Gottwalda a ministra obrany Čepičky zneužil armádu a zřídil Vojenské tábory nucených prací pod názvem „Pomocné Technické Prapory“ určené na převychování těžkou prací a politickým školením pro nepřátele socialismu.
Byla to podivná součást armády – chlapci s prvním chmýřím na bradě i prošedivělí otcové rodin, studenti vyhození ze studií i jejich učitelé, synové kulaků i živnostníků, kulaci i živnostníci, úředníci, synové úředníků, kněží, řeholníci i bohoslovci. Co je spojovalo, byl vedle lopaty, krumpáče a sbíječky, které se staly jejich „služební zbraní“ cejch méněcennosti, jenž byl vypálen hlouběji, než si mysleli.
Šel s nimi celý život po dobu komunistického režimu. Ty dva, tři i čtyři roky vojenské služby se stále připomínaly při hledání zaměstnání i tehdy, když syn nebo dcera chtěli studovat.
Ponížení, které se jim dostalo, nebylo možné zapomenout. Žili s námi jako s koulí na noze tím, že jen oni sami znali pravdu, na niž nebyl nikdo zvědavý a kterou vyslovit bylo nebezpečné.
Pomocné Technické Prapory byly zřízeny dvoje. 1. září 1950 byly zřízeny „Lehké Pomocné Prapory“. Do těchto byli 5. září 1950 povoláni kněží a bohoslovci. Příslušníci těchto útvarů pracovali ve vojenských lesích a statcích, na stavbách letišť, muničních skladů, kasáren, bytů pro důstojníky a podíleli se i na stavbě Vojenské nemocnice v Praze.
„Těžké pomocné Prapory“ byly zřízeny 1. října 1950. Do těchto byli posíláni zvlášť nebezpeční nepřátelé socialismu, které režim označil klasifikací „E“. Byli nasazeni do dolů Ostravsko-karvinského revíru, na Mostecku a na Kladně. Účel těchto pomocných praporů byl, aby takzvaní nepřátelé socialismu byli těžkou prací a politickým školením převychováni. Vznik Pomocných Technických Praporů byl jedním z typických projevů počátečního budování totalitního systému, kdy vítězná KSČ se snažila izolovat, zastrašit či přímo likvidovat své politické odpůrce, ať již skutečné, potencionální anebo vytvořené.
Vytvoření Pomocných Technických Praporů skýtalo hned několik možností – izolace a odstranění „politicky nespolehlivých“ osob od civilního života, jejich potrestání a pokusy o „převýchovu“ i jejich využití jako velmi levných pracovních sil v nejdůležitějších oblastech národního hospodářství, včetně prací pro vojenskou správu.
Za rok 1950 až do 30. dubna 1954, kdy byly tyto Pomocné Technické Prapory zrušeny, prošlo těmito Vojenskými tábory nucených prací asi 60 000 občanů Československé republiky.
Vojenské pracovní jednotky odvedly ve prospěch vojenské správy a zejména národního hospodářství obrovský kus práce. Jejich pomoc byla rozhodující zejména v hornictví. Zvláště na Ostravsku a Kladensku nesly hlavní tíhu při stále zvyšujících se potřebách při těžbě uhlí.
Mnoho pétépáků zaplatilo pobyt v těchto Vojenských táborech nucených prací svým životem, nejvíce v dolech. Časté úrazy byly i na dalších pracovištích, neboť na bezpečnost při práci při plnění tvrdých úkolů se nehledělo. Zvlášť v dolech byli nasazováni do nejnebezpečnějších úseků, kde civilní havíři nechtěli pracovat. Pracovalo se o nedělích a svátcích bez nároků na dovolené. Byli to vlastně novodobí otroci.
Vznik a existence Vojenských táborů nucených prací – Pomocných Technických Praporů – je součástí historie Československé armády. Nikdy se o nich příliš nehovořilo a ani dnes se o nich nemluví. Představují jen „bílé“ místo armádního poválečného vývoje, ale i jednu z temných skvrn – zneužití armády k politické represi. Budiž to mementem i varováním.
O tom, kdo je nepřítel socialismu a kdo půjde na převychování do Vojenského tábora nucených prací, rozhodovali tehdejší představitelé obce – členové Místního národního výboru.
Do Vojenských táborů nucených prací na převychování byli poslání následující občané: Hromek Rostislav, Pšovský Jakub, Kurka Vojtěch, Trecha Jan, Zigáček Jan.
Posláni byli i občané, kteří měli vojenskou službu již odslouženou a to Kalužík Josef a Maděryč Josef. Byla to zlovůle tehdejších představitelů obce proti občanům, jejichž rodiče nebo oni sami měli jiný názor na politické uspořádání v zemi. Dnes již jak tehdejší představitelé obce i příslušníci Vojenských Táborů nucených prací odpočívají svůj věčný sen. Budiž jim zem lehká.
Na ponížení, které se dostalo občanům od vedoucích představitelů obce, by se nemělo zapomínat.
Vojtěch Sasín
foto: archiv Vojtěcha Sasína