Čteme z prušánecké kroniky (1917-1918)

Zpravodaj 2/2015:

Jedna nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Vojáci umírají na frontě od těžkých zranění a mnozí i od hladu. Mnoho zoufalců, chtě ukončit toto strádání, sáhlo ke strašným prostředkům. Ustřelení si prstů na ruce neb na noze bylo na denním pořádku. Před lékařskou prohlídkou, když už byla naděje na uzdravení, ze strachu před frontou sáhnul voják k tomu nejhoršímu. Hojící se ránu buď něčím namazal, kupříkladu benzínem, petrolejem, nebo pouštěli mydliny za kůži a mnohé jiné drastické prostředky byly hojně používány.

Jakmile se dostal voják z fronty na dovolenů, aťsi na zotavenů nebo za jiným účelem, tomu už se nechtělo zpět na frontu. Neboť bylo mnoho případů, že byl některý vícekrát raněný, avšak po každém zranění, když byl uzdraven, nebyl-li uznán jako invalida, musel znovu a znovu do bitevní vřavy.

Následkem Brestlitevského míru byla takřka celá rakouská armáda převezena na italskou frontu. (Brestlitevský mír byla smlouva o příměří, podepsaná v březnu 1918 v Brestu Litevském, dnešním Bělorusku, mezi Ruskem a ústředními mocnostmi – Německým císařstvím, Rakouskem–Uherskem, Osmanskou říší a Bulharskem – ve které Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území o rozloze asi jeden milión kilometrů čtverečních. V listopadu, po porážce Německa, byla smlouva anulována. Nicméně díky této smlouvě mohli Němci svoji armádu přesunout na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům 1. světové války. – poznámka autorky). Tato fronta byla pro rakouskou armádu nejhorším dějištěm světové války, kdež při jednotlivých útocích v těchto vysokých horách, z té nebo oné strany, ostalo vždy několik tisíc mužů mrtvých a těžce raněných ležet na poli smrti. Tedy nebylo divu, že se jevil ve vojsku tak velký odpor proti válce.

Válka nebrala žádný konec. Nepomáhaly slzy utrápených matek a vyhladovělých dětí. Nepomáhaly srdcervoucí dopisy těžce zraněných a frontě strádajících vojínů. Nepomáhaly ani modlitby věřících za ukončení války. Někdy válku začal, ale nikdo ji neuměl zakončit. Lid s tupou rezignací vžil se do situace úplně, zevšednělo všechno.

Ale najednou se něco stalo. Někteří mladí hoši byli na dovolené z fronty. Když však jim dovolená vypršela, tu se jim nechtělo na frontu zpět a prostě zůstali doma. Tu nastal nový druh vojska, kterému se říkalo dezertéři či „zelený kádr“. První z těchto smělců byl Dřevěný Petr a Pšovský Vít. To se stalo začátkem února roku 1918. Těmto dezertérům se dařilo dosti dobře, nikdo se jich nevšímal a pomaloučku jich přibývalo. Na velikonoční svátky jich bylo už pět. Avšak vojenské velitelství se najednou začalo starat o tyto dezertéry, a na připomenutí, aby se vrátili ke svým plukům, bylo posláno četnictvo. Na velikonoce 1918 poprvé byli schytáváni četnictvem v Prušánkách dezertéři. Avšak chycen nebyl nikdo.

Následkem míru s Ruskem bylo umožněno zajatcům, aby se mohli vrátit do Rakouska a domů. Avšak jakmile přešli tito nešťastníci hranice, ihned byli zařazeni do vojenských formací a někteří hned převezeni na italskou frontu. Jiní zase byli při návratu souzeni divizijními soudy, a kterému bylo dokázáno, že se dal dobrovolně do zajetí, ten byl buď zavřen, nebo poslán na frontu. Kteří byli uznáni vojenským soudem za nevinné, ti obdrželi jeden až dva měsíce zajateckou dovolenou. Avšak po uplynutí dovolené rovněž se tito bývalí váleční zajatci nedostavili k vojenským tělesům. Tím se rozmnožil počet dezertérů v Prušánkách i v jiných vesnicích. Jak přibývalo dezertérů, opakovaly se častěji i návštěvy četníků.

Příště o důsledcích velké neúrody v roce 1917.

                                                           Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská